Když byly na jaře letošního roku vyobcovány z řad Sabaton dvě třetiny jejího osazenstva, nedala na sebe odpověď renegádů příliš dlouho čekat. Už v květnu se objevily první zprávy o vzniku formace Civil War, kde čtyřka ex-Sabaton přibrala do party pěvce Nilse Patrika Johanssona (Astral Doors, Lion's Share) a basáka Stefana Erikssona (Volturyon). V dnešních dnech kapela přichází s první vlaštovkou z vlastní dílny, eponymním pětiskladbovým épíčkem. S jeho vydáním se nabízejí dvě otázky – kolika chutěmi bývalého působiště se kluci nechali inspirovat (koneckonců, za čtrnáct let, které ti největší vytrvalci z řad Civil War strávili společně se Sabaton vám pod kůži může zalézt ledacos) a zda Civil War nebude jen pouhým zbytečným trucpodnikem, když autorský monopol v Sabaton vlastnili jediní dva zůstavší.
V tématické rovině je mezi oběma spolky podobnost na první pohled víc než zřejmá. Samotný název kapely, épíčka i titulního songu potvrzuje zálibu v námětu ozbrojených konfliktů, kluci se však nenechávají omezovat pouze tématem druhé světové války a tak si příznivci kapely budou moci řinčení zbraní v jejich podání užít zjevně v různém historickém kontextu. To podstatnější je pak hudba samotná. Tady už Civil War na své historické kořeny zas tak moc ohled neberou. Jistě, v refrénu titulního songu na vás dýchne ten charakteristický závan testosteronového mašíren-marš skandování, tolik typického pro jejich bývalé působiště, a v úvodu „Custer´s Last Stand“ zase dokonale funguje syrově nátlaková atmosféra, často užívaná (nejen) u Sabaton. Celkově však lze říci, že Civil War si jdou svojí vlastní (byť jinými už dávno objevenou) cestou.
A na ní hraje zásadní roli pan pěvec Nils Patrik Johansson. Ono dostat do rukou tak vydařený materiál, jako je úvodní nesmírně nabušená a šťavnatá „Rome Is Falling“ s famózně chytlavým a nadýchaným refrénem, razantně energickou „Civil War“, či chlapácky drsnou a emotivní baladu „Forevermore“ (ohromně mě berou tyhle vypjaté, vyzývavé, vzrušující a přitom citlivé okamžiky, prosté všech laciných banalit) je už samo o sobě výhra. Johanssonův hardrockově nakřáplý, podmanivý, variabilní, dramatický vokál a jeho maximálně emotivní projev z téhle desky dělají velice silný zážitek.
Zmiňovat se o umění ostatních členů kapely je nošením dříví do lesa, vždyť z jejich dosavadní produkce je známé, že klukům to skvěle šlape, což na „Civil War“ jen potvrzují. A tak se jediným kontroverzním okamžikem stává závěrečná „Say It Right“, vypůjčená od Nelly Furtado. Nejde ani zdaleka (zdaleka, zdaleka, zdaleka…) o takový průšvih, jaký předvedli Axxis se svojí disco kolekcí, ale naprosto postrádám předchozí vypjatost, napětí a vytrvalé mrazení. Takhle vypadá jen dobře odvedené řemeslo, vzrušení hledejte v předchozích kouscích.
Tak se zdá, že na rozkladu Sabaton příznivci metalu vydělají. Civil War nejsou žádným klonem svého bývalého působiště, autorsky jim to jiskří a interpretačně jsou na výši. Co víc si lze přát, než v co nejbližší době dostat od Civil War plnou dávku takhle nadýchaně melodické, uvolněné a přitom energické a nápadité muziky?
|
