Jen pár dní po zážitku z koncertu Kamelot se opakovala v mnoha ohledech podobná situace. Přijela kapela, která u nás poprvé představila nového zpěváka na Masters of Rock poté, co o toho předchozího přišla. Samozřejmě, že se to ovšem vůbec nedá srovnat. Zatímco Roy Khan sice opustil Kamelot z údajných zdravotních důvodů (já bych to však přitom viděla spíš na psychické) a ačkoli se od své fanouškovské základny i muziky naprosto distancoval, dál si žije život, který zřejmě považuje za spokojený, Steve Lee opustil svou kapelu, fanoušky i tenhle svět náhle a nedobrovolně. Ještě teď si vzpomínám na ten šok a pocit obrovské ztráty, co jsem zažila, když jsem se to tenkrát dozvěděla. Steve všem fanouškům chybí a nikdy chybět nepřestane, ale kapela udělala moc dobře, že se rozhodla pokračovat, a že si do svého středu vybrala právě sympatického a talentovaného Nica Meadera. Poprvé mi to dokázali už v létě na MoRu a teď bylo načase to potvrdit na samostatném koncertě. A obavy, že se to nepodaří, nebyly na místě.

V Meet Factory jsem ještě na koncertě nebyla a trochu jsem se těchto prostor obávala. Přeci jen je to trochu z ruky, cesta pěšky z tramvaje je za tmy poněkud děsivá a samotná budova vypadá z venku trochu jako nějaký squat. O to příjemnější bylo překvapení poté, co nás pustili dovnitř. Klub je velký, má široké pódium, je šikovně řešený (velká šatna, hodně záchodů, bar jak v sále, tak v předsálí), dalo se v něm dýchat a především má výbornou akustiku. Jsem pro všemi deseti, aby se v něm do budoucna pořádalo co nejvíc akcí. Lidí podle očekávání dorazilo hodně, ačkoli to byl pondělní večer a akcí je momentálně tolik, že by se člověk musel rozkrájet, aby mohl jet na všechny. Jako předkapela byl na lístkách uveden Daniel Krob. V tomto případě jsem zanedbala domácí přípravu a měla za to, že je to někdo ze zahraničí, nějaký bývalý člen významné kapely. Měla jsem pravdu jenom napůl a dost mě překvapilo, když se při první skladbě do docela příjemného hard rocku ozvala čeština. Tak, abych splnila zpravodajskou povinnost: Daniel Krob působil jako kytarista mimo jiné ve Feratu, v Arakainu (nahrál album „Thrash the Thrash“) a v Kreysonu. Teď oprášil kytaru a rozhodl se pro sólovou dráhu. Do koncepce večera jeho muzika jistě zapadala, dalo se to celkem bez problémů poslouchat, jenže mě ty české texty rozhodily natolik, že jsem se nakonec šla ještě šetřit do předsálí, tušíce, že v podání hlavní hvězdy večera nás bude čekat pořádně dlouhý set – a já ten večer dost neprozíravě neměla zrovna nejvhodnější obuv, což je třeba zohlednit, když víte, že zpátky do postele v Olomouci se dostanete nejdřív o půl čtvrté ráno a nevlastníte teleport.

Přípravy před Gotthard se sice mírně protáhly, ale díky přívětivému prostředí klubu (a dobrému Budvaru) nebylo čekání nijak útrpné. Hardrockový uragán se přihnal na úvod se skladbou „Dream On“ a od první minuty bylo jasné, v jakém duchu se zbytek večera ponese. Z kapely sálá neskutečné nadšení a chuť hrát. Všichni se usmívají, baví publikum a dávají do svého výkonu sto procent. A to nadšení je zatraceně nakažlivé. Publikum se okamžitě chytilo, hitové skladby nemohly nikoho nechat v klidu a mezi lidmi kolem sebe jsem viděla samé rozzářené a spokojené tváře. Gotthard tu vždycky byli, aby rozdávali radost a možná proto je jejich koncert tak báječným zážitkem. Už jsem zmínila, že Nic byl báječná volba, a to nejen díky podobnosti jeho hlasu se Stevem. Ten člověk je navíc neskutečně sympatický. Svým milým vystupováním a hlasovými kvalitami dostatečně vyvažuje to, že na pódiu necvokatí tak, jak to dělával Steve, a chvílemi trochu neví, co s rukama. Je strašně vidět, že byl zvyklý zpívat s kytarou – kterou si ostatně během koncertu několikrát pověsil na krk. Byla legrace sledovat jeho volnou ruku, kterou nedržel mikrofon, jak mu každou chvíli zápěstí jelo do rytmu. I tak na sebe ale strhává pozornost a kapela s ním v čele zní a vypadá výborně. Před první ochutnávkou z nového alba „Firebirth“ (kterou byla klipovka „Starlight“) jsme ještě na rozjezd dostali skladbu „Gone Too Far“ z mého srdcového alba „Domino Effect“. Těch nových skladeb nakonec bylo šest, což dává smysl, když je to turné na podporu alba. Ale vzhledem k tomu, že mi deska přijde slabší, tak při poslední novince „Right On“ jsem si už říkala, že by to mohlo stačit, a že bych si radši poslechla něco staršího. Protože opravdu dokonale z novinek fungovala jenom „Remember It´s Me“. Na druhou stranu, kapela stihla během večera zahrát devatenáct skladeb, což je víc než dost na to, aby se tam vešlo hodně mých oblíbených kousků. Od těch nejklasičtějších jako „Sister Moon“, „Hush“ nebo „Mountain Mama“ až po novější, ale moje extra oblíbené „Lift U Up“ (při které, jako jediné, měl Nic trochu problém s vokály), „Master of Illusion“ nebo „Anytime Anywhere“. Kapela nešetřila vtípky, sympatický kytarista Leo Leoni se pořád šklebil na publikum a dělal se svou kytarou psí kusy, jako by mu bylo o dvacet let míň. Proběhlo i jeho klasické sólo s kytarou za hlavou. Vtipná scéna nastala i před „Mountain Mama“, kdy kapela začala hrát místo jejich písně jiné klasické riffy a Nic pobouřeně naběhl na pódium, vrtěl hlavou, ukazoval na setlist a vehementně přesvědčoval svoje spoluhráče, že se spletli. A bavil ostatně i pohled do publika – obzvlášť na velmi mladého fanouška, který strávil celý koncert na ramenou (pravděpodobně svého rodiče), celou dobu si bubnoval do rytmu, pařil a znal texty. Leo ho pak pozval blíž, aby mu dal trsátko a mě opravdu pobavila chlapcova reakce, který na trsátko v ruce koukal s despektem, jako by si říkal: „Co to sakra je? Já chtěl paličku.“

Nejsilnějšími momenty show byly ale pomalé skladby. První na řadě byla „One Life, One Soul“ a mě mrazí, jenom si na to vzpomenu. Nic ji uvedl moc pěknými slovy a věnoval ji Stevově památce, což samozřejmě vyvolalo bouřlivou reakci. Během skladby bylo ale uctivé (a tíživé) ticho. Publikum sborově zpívalo text, ale v mezihrách vždy utichlo a někteří z nás se ze všech sil snažili nebrečet, já hlavně proto, že když jsem zavřela oči, měla jsem chvílemi pocit, že slyším Steva. Bylo až symbolické, že po téhle vzpomínce zazněla nová píseň s názvem „The Story´s Over“. Příběh kapely ale naštěstí rozhodně nekončí, to musel cítit každý v sále. Po dalších dvou skladbách a bicím sóle přinesli technici na pódium židličky, kytaristé vyfasovali akustiky a čekal nás úžasný set tří pomalých skladeb. Baladické poklady „Falling“ a „Heaven“ byly proloženy novou „Tell Me“ a já poupravuji svoje předchozí tvrzení – ta totiž taky fungovala báječně. Po téhle náloži nejedno oko nezůstalo suché. Kapela opustila pódium poprvé po „Right On“, po které zazněly ještě tři přídavky. Po „Anytime Anywhere“ to vypadalo, že je opravdu konec, ale publikum při uklánění kapely bouřilo tak hlasitě, že muzikanti chvíli rozpačitě kroutili hlavami a dívali se po sobě, načež se znova chopili nástrojů a za naši podporu nás odměnili skladbou „Top of the World“. Z tohohle koncertu jsem odcházela nabitá pozitivní energií i hlubokými emocemi a s pocitem výborně stráveného času. Gotthard přišli, a svojí pohodovou muzikou, s lehkostí sobě vlastní, vystřihli jeden z nejlepších koncertů letošního roku. Setlist: Dream On, Gone Too Far, Starlight, Remember It's Me, Sister Moon, Hush, One Life, One Soul, The Story's Over, Fist in Your Face, Give Me Real, Drum Solo, Falling, Tell Me, Heaven, Mountain Mama, Right On, Lift U Up, Master of Illusion, Anytime Anywhere, Top of the World