Cestu na tenhle koncert mi byl čert dlužen. Viním z toho pouze a jedině můj (ne)smysl pro orientaci, který mě nedovedl na první pokus ani takový kousek, jaký je to z nádraží na Žižkov, ačkoli už jsem tamtudy několikrát šla. Za trest jsem si hezky zmokla a následně čekala na ranní vlak v krásně navlhlém kabátě a odnesla si z toho velmi výživný zánět průdušek. To chci zároveň použít jako výmluvu ke zpožděnému reportu, snad mi odpustíte. Ale pojďme k akci.

Jakkoli mě Matrix jako klub moc nebere a před Rhapsody jsem nikdy na kolena nepadala, zbylé složení večera mě donutilo do Prahy dojet. Kvůli peripetiím jsem ale dorazila se značným zpožděním. Dost mě uklidnilo, že u dveří byla pořád ještě fronta – pak jsem ale uslyšela zevnitř tóny první kapely a pěkně jsem se sama na sebe naštvala. Vexillum mě totiž z desky dost zaujali a těšila jsem se na ně. Ve výsledku jsem se dostala do sálu v druhé polovině poslední skladby „Megiddo“ a mohla se vzteknout, že jsem prošvihla píseň „Dethrone The Tyrant“, která mi za těch pár poslechů alba přirostla k srdci. Ale co nadělám, příště si beru mapu. Z toho, co jsem viděla, mě kluci zaujali i naživo. Dost mi připomínají své krajany Elvenking v jejich folkovějším a syrovějším období, show byla živelná a líbila se mi i jejich image. Myslím, že se vyplatí tuhle bandu do budoucna sledovat, mohli bychom se dočkat milých překvapení.

Kdybych bývala prošvihla i Orden Ogan, asi bych šla za trest rovnou zpátky na déšť. Naštěstí se tak nestalo. Poprvé jsem tyhle svérázné chlapíky viděla na turné s Grave Digger a jejich jedinečný styl mě naprosto uchvátil. Na opětovné setkání jsem se nesmírně těšila, stejně jako na skladby z nové desky. Trochu mě mrzel dost omezený hrací čas, ale se čtyřmi kapelami mohlo být ten večer i hůř. Když pánové vylezli na pódium, musela jsem rovnou smeknout před jejich vymakanou image, která koresponduje s postapokalyptickými motivy nového počinu „To the End“. Obzvlášť vokalista a kytarista Seeb předvedl naprosto originální model, když dokázal do svého outfitu zakomponovat dokonce pneumatiku. Nemám tušení, jestli je pravá, ale celou dobu jsem myslela na to, že mít já na rameni hozenou půlku pneumatiky, tak mi ta ruka během pár minut upadne. Každopádně rozhodně palec nahoru za stylovost a originalitu. To se ostatně dá říct i o jejich muzice (jak já miluju ty jejich mohutné sbory!). Ordeni potěšili své příznivce (a že jich podle ohlasu nebylo málo) třemi „starými“ hity – „To New Shores of Sadness“, „We Are Pirates“ a „Angels War“ (při které Seeb vyzval všechny v publiku, ať skladbu natáčí na všechno, co dokáže zachytit video). Z nových věcí samozřejmě nemohla chybět neskutečně chytlavá klipovka „The Things We Believe In“, při které jsem měla chuť zahodit foťák a jít si zaskákat, titulka „To The End“ a dost překvapivě se do setlistu vmáčkla i bonusovka „Masks“. Celkově velmi energické a nadmíru příjemné vystoupení, které pořádně rozehřálo stále se rozrůstající kotel.

Folková část večera byla za námi a nastoupila stoprocentní jistota v podobě Freedom Call. Tahle kapela mi potvrdila, že je šumák, kolikrát už jsem je viděla (či jak nedávno). A že je fuk, kolik desítek jiných koncertů už mám za ty roky za sebou. Když nastoupí tahle utraveselá smečka, člověk má pocit, že je mu patnáct a že je na svém prvním koncertě. Je neskutečné, kolik pozitivní energie a radosti vám dokáží svým vystoupením vlít do žil. Chris je rozený komik a vedle zpěvu, který mu tentokrát šel velmi dobře (občas nemá svoje dny, ale tohle nebyl ten případ), obstaral i zábavu mezi skladbami, například vyslýcháním slečen v první řadě, jestli mají přítele – a když jedna odvětila, že ne, nařknul ji, že to říká jenom proto, že stojí před Larsem. Publikum se bavilo nadmíru a reakce byla až překvapivě bouřlivá (vůbec mám poslední dobou pocit, že zažívám víc akcí než obvykle, na kterých je publikum naprosto báječné). Všechny skladby byly doprovázeny hromovým sborovým zpěvem fanoušků, i bez toho vždy pozitivně naladěná a usmívající se kapela zářila snad ještě víc, než jindy a Chris nepřestával opakovat, jak úžasné jsme publikum. Já sama jsem zapomněla na všechny předešlé peripetie toho večera i na naštvání, že se opravdu špatně fotilo, a opět jsem si set užila naplno. Začínalo se letitým hitem „Freedom Call“, ale ono je vlastně jedno, co kapela na koncert vybere. Jejich skladby live snad fungují úplně všechny. Každopádně jak novější věci („Tears of Babylon“, „Rockstars“) nebo ty léty prověřené jako „The Quest“, „Warriors“ či závěrečná „Land of Light“ nemohly nechat v klidu naprosto nikoho, dokonce ani ty, kteří už netrpělivě vyhlíželi své miláčky z Rhapsody. Tomuhle já říkám úžasný koncertní zážitek, který měl tu jedinou vadu, že mohl trvat ještě tak o hodinku déle. Ještě hodnou chvíli po skončení jejich setu jsem nemohla smazat z tváře spokojený úsměv a Freedom Call díky tomu opět aspirují na jeden z nejlepší letošních koncertních zážitků.

Už v úvodu jsem předestřela, že jsem nikdy nebyla fanouškem Rhapsody. Obecně mě tenhle nadýchaný bombastický symfonický styl nebere, o to míň naživo. Ten večer jsem se účastnila hlavně kvůli předkapelám a možná taky trochu ze zvědavosti, jak se vede téhle variantě kapely po rozkolu, který v té původní verzi nastal. A musím říct, že Luca Turilli nenechal nic náhodě, minimálně při výběru svých spoluhráčů. Moc ráda jsem zase viděla bubnovat Alexe Landenburga, jeho styl mám moc ráda a je jedině dobře, že se poslední dobou objevoval v tolika kapelách. Za klávesami mě velmi mile překvapila přítomnost Mikky Härkina, který si za svoji kariéru taky udělal pořádné jméno a já měla možnost vidět ho hrát vůbec poprvé. Co si ale budeme povídat – nejdůležitější bylo obsadit místo, které původně patřilo Fabiovi Lionemu. Alessandro Conti byl bezpochyby úžasná volba. Svoje hlasové kvality dostatečně prokazuje v Trick or Treat, ale nějak jsem si ho před koncertem nedokázala v téhle roli představit. Z videí z jeho domovského působiště ho znám jako pěkně střeleného týpka, který po pódiu poskakuje s širokým úsměvem – a to by se tady nehodilo. Velmi mile mě tedy překvapil, když dokázal na pódiu vypadat vážně a majestátně. Pěvecky všechno zvládl naprosto na výbornou, to musel uznat každý, kdo má uši. A navíc i trochu vypadá jako Fabio, což ale zas není taková anomálie, když vezmeme v potaz, že jsou oba vlastně takový „italský prototyp“. Ženský hlas obstarávala půvabná německá pěvule Sassy Bernet, která se vůbec nenechala zahanbit a i duety tak zněly výborně. A Luca? Ten běhal po pódiu jak nadrogovaná veverka a očividně si neskutečně užíval každou vteřinu. Když si vzpomenu na jeho otrávený výraz, když Rhapsody vystupovali minulý rok na MoRu, mám pocit, že minimálně pro něj osobně bylo rozdělení kapel to nejlepší, co se mohlo stát. Celá show byla pojatá velkolepě, uvozená dlouhým mluveným intrem a škoda jen, že produkce na velkém plátně v malém klubu dost zanikla. Zvuk byl skvělý a i přes dlouhý set publikum neúnavně nadšeně podporovalo až do samého konce. Setlist se skládal nejen z nových skladeb z alba „Ascenting to Infinity“, ale, jistě k velké radosti publika, byly zařazeny i klasické skladby „původních“ Rhapsody. Mimo jiné „Riding the Winds of Eternity“, „Forest of Unicorns“ nebo hity „Dawn of Victory“ a „Emerald Sword“, které přišly ke konci. Aby toho nebylo málo, zařadil Luca do repertoáru i některé skladby z vlastní sólové dráhy. Moje pozornost popravdě odpadla někde kolem poloviny setu. Tak to bývá, když člověk není dostatečně obeznámen se studiovou tvorbou. A navíc té bombastičnosti bylo na můj vkus přeci jen až moc. Fanoušci si ale naprosto přišli na své, dostali skrz naskrz poctivou a velmi dlouhou show, která byla všemi členy kapely zvládnutá perfektně. Na závěr ještě jedna poklona mistru Contimu, to je opravdu výjimečný hlas…
Setlist: Riding the Winds of Eternity, Clash of the Titans, Tormento E Passione, Demonheart, The Village of Dwarves, Excalibur, Drum Solo, Forest of Unicorns, Warrior's Pride, The Ancient Forest of Elves, Bass Solo, Of Michael the Archangel and Lucifer's Fall, Son of Pain, Dawn of Victory, Dark Fate of Atlantis, Emerald Sword, Warrior of Ice