Copak nám asi může vzniknout, když hodíme do míchačky SUICIDE SILENCE, CHILDREN OF BODOM a BACKSTREET BOYS? Po chvíli míchání této na první pohled nevábné směsi ji vylijeme do koleček. Co jsme teď schopni postavit? Rozsype se nám po prvním nanesení celé naše snažení, anebo se dílo bude dařit přinejmenším do výše věže babylonské…? Babylonský skvost asi nepostavíme, ale přinejmenším nižší panelák by klapnout mohl. Směs s názvem DEAD BY APRIL pospolu drží velice schopně, i když rozhodně ne dokonale.
Švédští boys si z výše zmíněných berou to nejlepší a pro ně i nejvíce typické. Dočkáme se tak typických metal-coreových podlazených strojových riffů a občasných výletů do rychlejších vod s pár screamy navíc, úplně stejně jako i popózní, slaďounce – vlezlounké melodiky zpívané hlasem hodným Justina Biebera. Do tohoto všeho darem příhodně velké množství všemožné elektroniky, která jednou vyznívá jak koncert symfonického orchestru hraného na PC speaker, jindy příjemně hladí a nechá vyniknout i klavíru nebo smyčcům.
Ovšem je nutné vypíchnout zvukovou kvalitu nahrávky. Ta (byť místy působí lehce přeprodukovaně a sterilně) má sílu asijských tsunami, obzvláště u již zmíněných coreových masáží. Sound kytar a kopáků nemilosrdně likviduje vše živé i neživé okolo sebe. Ale vám to samozřejmě nemůže vadit, a v této sonické lázni se s velkou láskou koupete a užíváte si každý decibel.
Vychválit se ale rozhodně nedá jistá šablonovitost kompozicí. Ve všech se v podobných poměrech dočkáme toho samého (výše popsaného). Poslech nám nezpestří žádné kytarové sólo, ani žádný zajímavější harmonický výlet, prostě jen klidné pasáže se střídají s hoblovačkami a screamy, které se následně prolnou do melodických refrénů.
Kapelu jak muzika, tak i image členů směřuje hlavně k mladým lidem. To sice může (po zkušenostech, jaká „kultura“ je těmto kolikrát podsouvána) působit alarmujícím dojmem, realita je ovšem taková, že pokud vaše ratolest přilne k právě recenzované kapele, o její hudební vývoj si nemusíte dělat starosti. Muzika je jak dostatečně „tvrdá“, tak i melodická, a v lecčems by se dala přirovnat k debutu krajanů AMARANTHE. Oproti nim ovšem neoplývá takovou melodickou zpěvností (díky čemuž se nedá jednoznačně vypíchnout jednoznačný hit) – bod dolů, ale na druhou stranu má mnohem hutnější i rytmicky složitější kytary – bod nahoru.
Texty kapely i vzdor tvrdosti jdou přesně v liniích chlapeckých kapel z let devadesátých, čtrnáctkrát si poslechneme písničku o lásce. Tento fakt mi opravdu příliš nevoní, mám raději rozmanitější textovou náplň v hudbě, i takto zaměřené.
Z konkrétních skladeb bych vybral „Within My Heart“, „More Than Yesterday“, titulku „Incomparable“ nebo lehce power metalem načichlou „You Should Know“. Tyto disponují nejlépe hrnoucími se kytarami, v těch ostatních jsou „nářezové“ pasáže o něco jemnější, případně (hlavně na konci desky) chybí úplně. Ty potom už často působí jen jako dětský popík s několika kytarami navíc.
Muzikantsky není co hanět, vše je zahrané na 100%, ale rozhodně je potřeba zdůraznit bezchybný výkon obou vokalistů a rytmické sekce kapely. Ovšem v dnešní době by vyspělí muzikanti už nemohli vydat něco, co (byť jen malinko), zavání nedotažeností.
Pokud si chcete poslechnout metalcore se sladkým a melodickým zpěvem, nebo popík s drsně podlazenými (pro fajnšmekry – lazení je v Drop G) riffujícími kytarami, nemůžete v tomto případě sáhnout vedle.
|
