Album číslo osm znamenalo pro Kamelot změny v sestavě. Kapela ještě o něco víc poevropštěla, když mezi sebe konečně opět přijali stálého klávesáka. Stal se jím Němec Oliver Palotai, klávesový mág, který už rok předtím s jednou americkou kapelou spolupracoval. S Circle II Circle nahrál desku „Burden of Truth“. Ještě předtím působil jako kytarista v sestavě Doro. Druhá změna se sice udála až po nahrání alba, ale byla významná – po sedmnáctileté společné pouti opustil řady Kamelot basák Glenn Barry. Na „Ghost Opera“ si tedy zvuk jeho stun můžeme vychutnat naposled. Mezi hosty se tentokrát objevují známá a osvědčená jména – o ženské vokály se starají Simone Simons a Amanda Sommerville, která tentokrát dostala mnohem víc prostoru, a vedle sborů si zapěla i v duetech – patří jí například pocítěné party v „Love you to Death“.
Kapela před sebou neměla jednoduchý úkol. Až doposud šla jejich kariéra jenom nahoru a navazovat na úspěchy předešlých alb bylo stále těžší. U třech předchozích se jim to sice dařilo, ale většinou platí, že laťku nemůžete posouvat do nekonečna. A jednou se ta křivka zlomit musela. „Ghost Opera“ přinesla mohutné orchestrace, mnohem větší podíl kláves, pompu, lesk... a chlad. To byl směr, kterým se kapela rozhodla vydat a je nutno předeslat, že jejich volba pořád ještě fungovala velmi dobře. Album je navíc oproti předchůdcům výrazně kratší a pod příkrovem orchestrálnosti se ve skutečnosti skrývají jednodušší kompozice. I Khanův hlas působí malinko jinak – zdá se, jako by tentokrát zvolil temnější polohy a poněkud teatrálnější přednes – do skladeb to ovšem sedí povětšinou skvěle.
Album jako pvní plnohodnotná skladba po intru otevírá skladba „Rule the World“, která je slabším odvarem střednětempých hitů z minulosti. Obsahuje ovšem nádherné melodie, působivé orchestrace a má napjatou atmosféru. Jen jí trochu dochází dech, když přijde na refrén – rozhodně to není tak silný otvírák jako „March of Mephisto“. Skladba je to ale obstojná a jejími silnými stánkami jsou především zakomponované smyčce a už tradičně Khanovo vystoupení. Všechna výše zmíněná pozitiva se dají zopakovat u dvou následujících pecek „Ghost Opera“ a „The Human Stain“ – ty jsou však velkolepé po všech stránkách, díky orchestracím mají neskutečnou výbušnost a druhá jmenovaná je ještě zintezivněná šlapavým
industriálním rytmem. Následují „Blücher“ (SMS Blücher byl pancéřový křižník německého Císařského loďstva) je hrozně zvláštní skladba, která ovšem disponuje extra příjemnou vokální linkou v refrénu a rozhodně patří k těm povedenějším. Prvním pomalým kouskem je „Love you to Death“ – je procítěná, je příjemná, ale na dříve stvořené balady rozhodně nemá. Prostředek alba náleží dvěma nevýrazným a nijakým skladbám – „Up Through the Ashes“ a „Mourning Star“ jsou hluboko pod skladatelskými schopnostmi kapely. „Silence of the Darkness“ se už víc blíží šabloně svižných skladeb, ze které v minulosti vzešly velhé hity.
Tady to sice není až tak žhavé, ale je příjemná. Druhá skladba v pomalém tempu je „Anthem“ – ta je mnohem povedenější, než první z balad. Oliver do ní vystřihl nádherně znějící klavír a Khan naplno předvedl, co všechno v jeho hlase je – od mrazivých hloubek až po vypjaté výšky. O to smutnější je, že to bylo prakticky naposledy, co využil plnou škálu emocí, kterou byl do zpěvu schopen dát. „EdenEcho“ je dokonalou peckou na závěr. Je nádherně podkreslená klavírem, je tvrdá, atmosférická, s výborným textem. Většina verzí alba je bohužel ochuzena (v tomto případě výrazně) o japonský bonus „Season´s End“, nádhernou pomalou skladbu, kterou letos kapela na evropském turné přivedla zpátky k životu.
Když tedy nepočítáme intro, z deseti skladeb mi vychází čtyři velké pecky, čtyři vcelku povedené záležitosti a dvě slabší věci, které bych oželela... to je pořád dost naprůměrné skóre, za které by jiné kapely vraždily. Album sice obsahuje na poměry kapely nějaká slabší místa, na druhou stranu mu nechybí silné hity a má výraznou atmosféru. Ačkoli je „Ghost Opera“ po předchozích třech dokonalých albech mírným zklamáním, pořád je to hodně naprůměrná muzikantská práce. Jenže stopy budoucího rozpadu začínaly prosakovat už zde...
|
