Spontánní živá energie, svérázně recesistické a občas důkladně potrhlé texty (podtrženo) s někdy velice překvapivou pointou a harmonika jsou největší devízou lánovských (převážně) punkerů Driák, kteří zakončení první desetiletky své existence slaví svým druhým albem, nazvaným „Kam to saháš!“. Proč převážně punkerů? Jak kluci konstatují v refrénu songu „Kravál kolem sebe“: „…hardcore, oi, punk, metal, ska, vždycky v srdci budem mít…“ a tomuhle tvrzení se dá beze zbytku věřit.
Pravda, jejich muzika je lehce archaická, nijak objevná (v některých chvílích jsem až s nostalgií vzpomínal na nabušenou atmosféru prvních porevolučních desek) a bez slovního doprovodu poloviční, ale přitom velice energická, přímočaře nenáročná a chytlavá. Harmoniku Driák využívají účelně a zbytečně s ní desku nepřecpávají, takže se snadno vyhnou nařčení ze stopování Třech sester, byť podstata vychází z jednoho kalíšku, takže se pochopitelně řada témat motá kolem jakýchkoliv forem opojných moků.
Už od samotného úvodu může dojít mírnému šoku – adaptace nápěvu „Kdož sú boží bojovníci“ do oi!kem říznuté vypalovačky se svérázným výkladem dějin vskutku snadno leze do hlavy. V „Pekáči“ se dají najít zbytky Alkeholu, halekací jo-ho-ho motiv je další vydařenou ucholapkou. Prci, prci, prcičky v podání Driáků? Vyřvávačka „Na pionýrským táboře“ s nástupem harmoniky dokonale rozkvétá. Strhující kvaltovka „Dříví do lesa“, poháněná živočišnou kytarou jasně ukazuje, že v jednoduchosti je síla. Celková nenáročnost a přístupnost motivů s blížícím se koncem desky začíná působit trochu vyčerpaně a desce hrozí snadné oposlouchání, naštěstí díky textové složce se vyplatí udržet slechy ve střehu do posledního tónu (důkazem budiž především nevýrazná „Mám to na salámu“).
To nejvýraznější nakonec. Na stupni nejvyšším stojí mravokárně realistická rychlovka „Modelka“ s rozverným harmonikomotivem a maximálně chytlavým refrénem, následována politickou antireklamou s mexickým nádechem „Jirka“ (která je tak vydařená, až mě donutila mrknout na stránky obce Lánov, jestli jde o obecnou fikci či krutou realitu…). Nejkontroverznější položkou se pro mě stává „Okjesní pjeboj“ – je mi jasné, že coby nesledovník seriálu budu asi jedním z mála, který tuhle hitovku neoznačí za absolutní vrchol desky, ale aspoň uznávám, že ani tady Driák vtip a lehkost neopouští.
Driáčníci mě potěšili. Hlavně proto, že umí šikovně zacházet se slovy a nehrají na laciné vtipy, díky čemuž jejich celkem nenáročné a průhledné hudební nápady (ale kdo by čekal od punku kdovíjaké složitosti…) nesklouznou k lacinosti, vlezlosti a podbízivosti. Optimistické a živé album „Kam to saháš!“ je tak sice nenápadným (nebudeme si namlouvat, že by s Driákem měla přijít nějaká nová punková revoluce, hudebně jde o stoprocentní stylově obehranou jistotu), ale o to příjemnějším překvapením – zaručuju, že se nad některými textovými zápletkami s chutí zasmějete a nejeden refrén si budete ještě dlouho podvědomě pobrukovat. Prostě a jednoduše – nenáročná, ale hodně vydařená zábava.
|
