Je mnoho věcí, pro které lze Udo Dirkchneidera obdivovat. Já mezi ně řadím i skutečnost, jak se tenhle chlapík musí neustále vyrovnávat s tím, že je ustavičně na všech možných frontách přetřásán jeho minulý, současný i budoucí vztah k Accept. A je celkem fascinující (jistě, ono k tomu vydatně přispívá i to, že Udo dvakrát vystoupil z jedoucího rychlíku, aby se mohl vrátit do náruče mateřské kapely), že zřejmě snad už definitivní vyřešení téhle otázky trvalo čtvrt století. I když si nedělám iluze o tom, že Udo bude ještě spoustu let dotazován na to, co si myslí o současných Accept. Už jen z toho důvodu, že nikdy neměl potřebu zpronevěřit se svým hudebním kořenům a v hudbě spolku U.D.O. bude tahle pupeční šňůra vždycky znát.
V roce 1987, kdy U.D.O. odstartovali, ještě nebyla úplně jasná odpověď na otázku, kdo vlastně může být považován za legitimního nástupce Accept. Nezaměnitelný hlas, který kolem sebe shromáždil nové muzikanty nebo osvědčení muzikanti, hledající nový hlas? Příznivci se ještě dva roky mohli těšit na to, že tenhle pomyslný souboj o nástupnictví bude vyrovnaný (už víme, že nebyl…) a přinese jim dvojnásobnou úrodu oblíbené muziky. U.D.O. totiž se svojí prvotinou ukázali, že cestu, kterou Udo prošlapával řadu let, rozhodně nehodlají opustit. Už jen samotný fakt, že pod kompletní jedenáctkou skladeb, vydaných pod názvem „Animal House“, je autorství připisováno osvědčenému spolku Accept & Deaffy naznačoval, že Udo Dirkschneider bude tím, který se o odkaz své mateřské kapely bude starat víc než důkladně.
Stačilo k tomu jediné – dát dohromady partu, která to s Udem potáhne dál. Vzhledem k tomu, že Dorotčiny Warlock potkal ten samý osud, jako oceláře ze Solingenu, bylo celkem příznačné, že kytara (Peter Szigeti) a basa (Frank Rittel) přišly na pomoc Udovi právě z tohoto spolku. Společně s bicmenem Thomasem Frankem však jejich spolupráce s blonďatým principálem neměla dlouhého trvání. Tím hlavním, o koho se Udo rozhodl opřít, byl šikovný kytarista Matthias Dieth, který trénoval své rychlé prsty u Matta Sinnera.
U.D.O. navazují zhruba tam, kde skončili Accept s „Ruskou ruletou“. Tradiční acceptovské postupy – důrazná rytmika, ostré riffy, divoce sólující kytara i výrazné, snadno zapamatovatelné refrény jsou prezentovány v o ždibec líbivějších melodiích, než bylo u Accept kdysi dávno zvykem (inu, přímé pokračování „Russian Roulette“…), svojí váhu na tomto tvrzení má i fakt, že U.D.O. se nebojí být i stylově (jemně) pestřejší. A hlavně, Udovi hlasivky, mající sílu motorové pily, jsou stále ve vrcholné formě a principálův chraplákoječák stoprocentně funguje ve všech polohách.
Chválu si zaslouží kompletní menu, tvořící dokonalou skládanku. Najdete zde skladby, u kterých asi i samotní Accept litují, že je dali Udovi k dispozici – těmto vévodí „They Want War“ s dokonale využitým dětským sborem (a fantastickým antimilitaristickým klipem, ve kterém je jasně naznačeno, kdo že tvoří U.D.O.), silně riffová „Black Widow“ (kde se ten Maťo Ďurinda inspiroval?) s úderným refrénem či stadiónová vyřvávačka „Hot Tonight“. Najdete zde skladby, sázející na výraznou atmosféru, jako je poetickz hladivá „In the Darkness“, vláčná „Warrior“ s excelentní Udovou ekvilibristkou ve výškách, či závěrečná rafinovaná „Run For Cover“ se zdánlivě línou náladou, vrcholící v podmanivém chorálu. Najdete zde zdivočelou „We Want It Loud“, hrající si s power metalovou melodikou i skočnou riffovku „Go Back To Hell“ s nádherně uječeným vokálem.
Wolf Hoffmann a spol. si prý nepřáli udělat takhle metalové album. Vyhodit silný materiál by však rozhodně byla velká škoda. Ve finále je úplně jedno, pod jakou vlajkou vyšel, důležité je, že vůbec vyšel. Že výrazně pomohl Udovi etablovat se na scéně s formací U.D.O., o tom žádná. Pozdější alba však ukázala, že by to Udo nejspíš zvládl i bez autorské pomoci bývalých kolegů. Skvělý start!
|
