Existenci kapely U.D.O. lze rozdělit na dvě období. Pochopitelně, že předěl mezi těmito dvěma fázemi se jmenuje Accept. A docela by mě zajímalo, kdyby dnes Udo udělal tlustou čáru a sepsal všechna pro a proti, která mu Accept za ta léta přinesli, kde by těch položek bylo víc. Budeme-li mluvit o nejúspěšnějším albu první fáze života U.D.O., albu „Faceless World“, určitě by v položce Accept přibylo jedno veliké plus – písňotvůrci Udo a Matthias (příspěvky Andyho Susemihla byly poměrně skromné, proto necítím potřebu se o něm nějak zásadně zmiňovat) získali nečekaného parťáka. Který, jak se později ukázalo, měl a (i když aktuálně ukončil svoji aktivní činnost v kapele) má pro U.D.O. dodnes mimořádný význam.
Tehdy ještě bubeník Accept Stefan Kaufmann se přidal ke komponování nových skladeb, pustil se i do jejich aranžování a produkování. A zůstává otázkou, zda to byl Matthias Dieth nebo Stefan Kaufmann, kdo „Faceless World“ dotlačil do mimořádné hitovosti a maximální metalové líbivosti. Ve světle příchodu Stefana Kaufmanna pak zcela zůstává výměna Andyho Susemihla za Wollu Boehma, obzvlášť když se dodnes vedou polemiky, zda Wolla, byť v bookletu uvedený, kytarové party na „Faceless World“ vůbec nahrál.
Opět (už podruhé, ale také naposledy) se tak nabízí srovnání s „Russian Roulette“. „Faceless World“ totiž dotáhla do dokonalosti to, co „Ruská ruleta“ nakousla (vyvaruje se totiž hluchých míst i jakéhokoliv závanu lehké podbízivosti). Komerčněji zaměřené album s excelentním zvukem na jedné straně sází na vzdušné melodické hymny, na straně druhé zachovává nekompromisní potřebnou údernost, agresi a tvrdost. Právě na téhle desce došlo k prolomení Udovi nechuti k využití kláves v metalu (ale vzpomeňte, že černobílé klapky byly to, čemu se blonďatý skřítek chtěl věnovat v počátcích své kariéry). I díky jejich střízlivému a účelnému užití má tahle deska poměrně specifickou nasládlou chuť, ale snad se shodneme na tom, že titulní skladba či závěrečná pompou vonící „Future Land“ (skvělá tečka na závěr!) by při absenci kláves přišly o ohromný kus svého kouzla a atmosféry. Lahůdková je opět Diethova vytrvalá kytarová ekvilibristika i Udovo nezaměnitelné charisma, deska je opět namíchaná tak, aby si přišli na své příznivci dávné klasiky (Living On A Frontline“), kvapíkového upalování („Can´t Get Enough“), velice chytlavých refrénů a silných sborů (prakticky kterákoliv skladba, jako osobní tip vypíchu hlavně „Blitz Of Lightning“, „Heart Of Gold“, „Trip To Nowhere, … ) i poeticky dramatických balad (téměř nepřekonatelná „Unspoken Words“).
Aby však to plus za Stefana Kaufmanna neměli Accept příliš veliké (je však otázka, zda z toho lze vinit Wolfa Hoffmanna a spol. nebo vydávající firmu), připsali si Accepti v roce vydání „Faceless World“ i jedno veliké mínus. Půl roku po vydání třetí desky U.D.O. se na trhu objevil excelentní živák „Staying A Life“, který odstartoval acceptománii a de facto hodil „Faceless World“, potažmo celému U.D.O., pořádné poleno pod nohy. Místo toho, aby si kluci užívali úspěch, tlak na Dirkschneidera stoupá (snad měl mít v tomto období i problémy se srdcem) a vlastně bylo jen otázkou času, kdy Udo volání fanoušků po reunionu podlehne. I když upřímně řečeno, osobně jsem to s „Faceless World“ na kontě považoval za zbytečné.
|
