Rychle a zběsile. Rychle a zběsile. Rychle a zběsile. Ti, kteří ulítli na „Faceless World“, asi zůstali s hubou otevřenou zírat na to, jakou intenzivní vzteklinou se U.D.O. během třinácti měsíců, které od sebe dělí minulé a aktuální album, dokázali nakazit. Pokud na minulém albu U.D.O. definovali hranice měkkosti, ke které jsou schopni dojít, na „Timebomb to vzali (a vskutku řádně) z opačného konce a rozhodli se smést z povrchu zemského i toho posledního živáčka.
Těžko říct, co přineslo takovou změnu ve výrazu U.D.O. Jestli to byl fakt, že poprvé (a naposledy) vypustili ze své sestavy druhou kytaru (to asi těžko, když už na minulé desce se vedly řeči o tom, že druhý kytarista je pouze papírová záležitost), či snad to, že ledy mezi znesvářenými kohouty začaly pomalu roztávat, čemuž – kromě již osvědčené přítomnosti Stefana Kaufmanna – nasvědčuje i textařská výpomoc Gaby Hauke (Deaffy), což ovšem zní taky nepravděpodobně, vždyť Accept s podobně agresivně laděnou smrští neměli mít taky ještě chvíli nic společného. To, že se svojí autorskou troškou do mlýna přispěli i Stefan Schwarzmann a Thomas Smuszynski asi taky příliš vliv nemělo, neb jejich příspěvek opět nebyl příliš obsáhlý. Takže byť je všechno u U.D.O. téměř stejné jako v minulém kole, hudba (respektive její energie a trvale vyceněné zuby) je z úplně jiného soudku.
Bráno globálním pohledem není úplně nezbytné zabývat se jednotlivými skladbami. Všechny (včetně úvodního z počátku nenápadného intra „The Gutter“, jehož poklidnou atmosféru však totálně rozmetá ostře dramatické zakrojení kytary a Udův zběsilý řev) totiž charakterizuje naprosto nekompromisní a bodavý přetlak energie. Jistě, občas z toho vykoukne chytlavý refrén („Kick In Your Face“), dojde i na hymnicky dramatické zvláčnění („Metal Maniac Master Mind“), či drobné, klasikou vonící uvolnění (instrumentálka „Overloaded“), ale celkově jde o to drtit a drtit. Ani všudypřítomná šikovnost Matthiase Dietha tentokrát nemá za úkol hudbu U.D.O. prosvětlit, naopak, v některých okamžicích zní jeho kytara neskutečně nervně a agresivně, což vůbec není od věci, a jen to přizvukuje dvěma hlavním zabijáckým elementům – tvrdé, razantní a devastující rytmice a Udově rozzuřenému a vzteklému hlasu.
Jsa namlsán cukrátky z „Faceless World“ jsem téhle desce nemohl v době vydání přijít na chuť. Dneska jí stavím (co do důležitosti, kvalitativně jsme o skok níž) na roveň minulému dílu, protože ten přetlak energie a schopnost kombinovat melodičnost a agresi na „Timebomb“ U.D.O. dotáhli do dokonalosti a natočili svoje nejtvrdší album. Svým způsobem to však byla zároveň i labutí píseň kapely. Tímhle albem končí U.D.O. svou první fázi života. Kdo ví, jestli principál považoval v té době svůj návrat k Accept za definitivní záležitost, faktem je, že neměl potřebu si nechávat pootevřená zadní vrátka a patrně, kdyby spolupráce s Wolfem Hoffmannem a spol. fungovala, by šlo o uzavřenou kapitolu. Takhle U.D.O. „jen“ na šest let zmizeli ze scény. A faktem je i to, že ani po probuzení z hibernace se zuřivé agresi „Timebomb“ už nikdy nedokázali vyrovnat.
|
