A pak že nejde dvakrát vstoupit do jedné řeky. Po deseti letech se Accept znovu rozštěpili na dva tábory. Vize o budoucnosti kapely se zjevně rozcházejí natolik (údajně jedním ze spouštěcích mechanismů měl být fakt, že Wolf Hofmann chtěl album „Predator“ vydat jako svojí sólovku), že Udo radši znovu vdechuje život bandě, kde má hlavní slovo. Tedy mohl by mít, ovšem jeho parťák Stefan Kaufmann, který díky bolavým zádům se poslední kapitoly Accept už ani neúčastnil, má evidentně (minimálně autorsky) do dalšího směrování U.D.O. co mluvit. Ještě dřív, než kluci začali páchat svoje páté album, zdálo se, že sestava kapely bude přímo excelentní. Kytarový čaroděj Mathias Dieth ze svého umění nic neztratil, jeho kámoš basák Michael Voss již také nebyl zrovna neznámé jméno, u bicích osvědčený Stefan Schwarzmann a na Stefana zbyla doprovodná kytara. V tomhle složení však kluci stihli jen příspěvek na tributní album Judas Priest. Mathias Dieth se pak rozhodl dokončit studium na vysoké škole a s ním odkvačil i Michael Voss. Možná je Udova historka o tom, kterak čistě náhodou potkal na dovolené dávné kámoše Jürgena Grafa a Fittyho Wienholda a snadno je ukecal na působení v U.D.O. trochu bláznivá, hlavní bylo, že se kluci mohli pustit do dalšího díla.
Díla, jehož název „Solid“ (solidní, spolehlivý) přesně odpovídá i kvalitě. V diskografii U.D.O. se jedná o solidní desku, která nabízí vše, na co jsme u Uda byli dosud zvyklí, ale která nikterak nevyčuhuje. A když, tak snad jen tím, že nemá jasný či jednotící směr, ale bere si příchutě snad ze všech dosud známých cest křížence Udocept. Tentokrát však nejde až do krajností, vyhýbá se extrémům z posledních dvou desek, trošku jí chybí předchozí odvaha a je vlastně takovým přehledem stylově současných i historických možností kapely. Stefan Kaufmann se velice solidně zhostil první kytary, a byť jeho hra zdaleka nevyčnívá tak, jako tomu bylo u Mathiase Dietha, v dominantním sólování i v nenápadné podpoře dokazuje, že jeho transformace z tlučouna do hračičky je velice povedená, Fitty Weinhold se Stefanem Schwarzmannem tvoří (a jsme opět u toho) solidní tandem, který dobře promazanou mašinu drží v rozjetém tempu. Přes to všechno, nemůžu se zbavit dojmu, že nebýt zabijáckého jedu v hrdle Uda, byla by tahle deska sice solidní, ale nikterak jiskřivou záležitostí.
Oproti „Timebomb“ méně agresivní, oproti „Faceless World“ méně hitová, oproti „Animal House“ opatrnější.
Jako by se U.D.O. po uložení k ledu nestihli ještě pořádně rozmrazit. A byť si v průběhu poslechu desky stoprocentně budete spokojeně podupávat do rytmu a užívat si tradiční energii, spíš než celé songy vám v hlavě zůstanou jen jejich výrazné fragmenty – chytlavě výhružné sbory, dunivá rytmika i oslnivé záblesky sólové kytary v „Independence Day“, atmosféra, gradující ve skandovatelném refrénu v Two Faced Woman“, barevná, těžkopádnější a famózně jedovatá „Braindead Hero“ coby nejpovedenější položka nabídnutého menu a závěrečná houpavá náladovka s hladivým vokálem, šťavnatou kytarou a skvěle uvolněným na-na-na motivem.
U.D.O. na žádné svojí desce (sic!) neklesli mezi průměr. Dokonce se dá říct, že vezmeme-li jako kritérium ta nejméně povedená alba od Accept, tak nejenže pod tuto laťku nikdy neslezli, ale ani jim nehrozilo důvěrné atakování této úrovně. A pokud by na tento útok mělo někdy dojít, album „Solid“, které považuji za jednu z nejméně výrazných desek v historii kapely, by mohlo být kandidátem. Inu, jak říkám, dokonale zvolený název.
|
