První myšlenka, která mě při poslechu alba „Conquer The World“ francouzských Mystery Blue napadla, byla taková, že kdyby tahle kapela nastartovala svojí dráhu (potažmo vydala tuhle desku) před takovými třiceti (no, v krajním případě pětadvaceti) lety, mohla s ní udělat díru do světa. Jaké pak bylo moje překvapení, když jsem zapátral po historii kapely a zjistil jsem, že ta svojí pouť započala dokonce před čtyřiatřiceti lety…, pokud si budu samolibě připouštět fakt, že osmdesátá léta jsem měl celkem slušně zmáknutá a Mystery Blue (i přes to, že v osmdesátkách vypustili dvě alba a „Conquer The World“ je jejich už sedmým počinem) mi dosud naprosto nic neříkali, lze předpokládat, že jejich raná (a ani ta pozdější) alba převrat na hudební scéně nezpůsobila.
S „Conquer The World“ to bude asi podobné. V základu se jedná o solidně zmáknutý heavík se svěžími kytarami, až matematicky přesnými bicími a sem tam přímo učebnicově skandovatelným a melodicky úderným refrénem. Ta dávná potencionální díra do světa se odvíjí od symbiózy dvou bodů. Tím prvním je postava za mikrofonem – zpěvandule Nathalia Geyer má v sobě dravost Doro, hlasově se přibližuje k Juttě Weinhold (Zed Yago, Velvet Viper, Weinhold) a nabídne občas i špetku elegantní ledabylosti Magdaleny Danner (Gallery Of Sound). Co však jízdu kapely sem tam zbytečně přibržďuje, to je Nathaliina přehnaná hlasová exhibičnost. Dneska těch zpívajících ženštin v metalu je solidní zástup – byť Nathalia patří mezi ostré dračice, které přece jen budou jaksi v menšině, přece jen už to není takový zázrak, jako v kovovém dávnověku. Tím druhým bodem je fakt, že hudební postupy jsou obaleny archaickým aróma osmdesátých let (Mystery Blue naštěstí nemají potřebu ty osmdesátky vzývat zcela nekriticky, takže zvukový kabát je dostatečně soudobý) a linií, kdy se víc než na košatost a pestrost vsázelo spíš na jednoduchou přímočarost, syrovost a ráznost. Milovníky tohoto období určitě potěší fakt, že Mystery Blue nejsou prázdnou karikaturou doby, jejich muzika má autentickou atmosféru.
Již titulní skladba (a je jich víc) je toho skvělým důkazem – vzpomínky na kožené obleky, odrbané džísky, dlouhé vlasy a silácky pompézní gesta strašně snadno naskakují na displej. Melodický refrén, dusavé tempo, kousající kytara a hrst hudebního optimismu.
Jak to dopadá, když se tahle vzpomínková mise přežene, svědčí třeba „Running With The Pack“, který na jedné straně nabídne potřebnou refrénově přitažlivou ukřičenost, na druhé straně je prost jakékoliv hudební rafinovanosti. A to je (spolu s Nathaliinou teatrálností) největší bolest desky. Díky tomu totiž vzniká paradox, kdy se nejzajímavější položkou menu stává baladická „Keep On Dreaming“, plná dramatičnosti a děje. A je zvláštní i to, jak (prý) smyslná francouzština v bonusové domorodé verzi tuhle drsnou dramatičnost stírá…
Ne ne, hudební revoluce z toho nekouká. Ale o tu Mystery Blue zjevně ani neusilují. Stačí, že nabízejí sympatickou ušní potravu (nic pro labužníky, ale v případě akutního hladu zapáleného příznivce heavíku plně dostačující a uspokojující). V důsledku asi nenápadné, snadno vstřebatelné album s několika silnými (i několika nepříliš výraznými) songy. Prostě takový průměrný, dobře poslouchatelný heavík.
|
