Mráz, sníh, led, nekonečná zima. Podobně jako je deska „Forever Autumn“ od Lake of Tears přímo hudebním ztělesněním podzimu, „To the End“ by se stejně dobře mohla stát zástupcem následujícího ročního období. Ačkoli němečtí Orden Ogan fungují už od roku 1996, až po vydání „Easton Hope“ v roce 2010 o nich začalo být malinko slyšet ve světě a stali se tajným tipem několika jedinců. Kapela následně docela rychle vešla v širší známost, především díky aktivnímu koncertování a předskakování Grave Digger a Luca Turilli´s Rhapsody. Pánové se vezou na pozitivní vlně zájmu, která vyústila v nové album.
Ledové téma je v atmosféře skladeb i v textech tak živé, že máte skoro chuť si při poslechu nasadit čepici a rukavice. Perfektní pro tyhle promrzlé dny! Každopádně já mám pro podobné postapokalypticky laděné koncepty slabost. Naštěstí to není jediná povedená věc, kterou se kapele podařilo na tuhle desku dostat. Orden Ogan jsou v lecčems jiní než kolegové, kteří tvoří v rámci stejného žánru. Daří se jim míchat ty nejlepší power metalová klišé a typické postupy s až omračující originalitou v detailech. Celé je to dynamické, bicí výborně šlapou, kytarové vyhrávky jsou bravurní, je to inteligentní, celé to působí čerstvě a při poslechu to zanechává osvěžující dojem. I přes neustálé změny v sestavě (u téhle kapely nikdy nevíte, kdo se objeví na živých vystoupeních) se jim daří držet jasně vymezený a lehce rozpoznatelný vlastní styl, který si vytvořili hned zkraje své tvorby. Do power metalu přimíchávají nádech folku a většina skladeb stojí na epických refrénech s hodně mohutnými sbory, které jsou poznávací značkou téhle bandy. Album je kombinací moderních prvků, progressivního koření a explozivních melodií, a bere si to nejlepší ze všeho. Leckdy podivně vypadající směska funguje naprosto dokonale, při poslechu jim to žerete i s navijákem, především díky výjimečně silným hitovým skladbám. A všemu navíc vévodí krystalická produkce.
Tři největší pecky nám jsou naservírovány hned na úvod. Titulka „To the End“, „The Things We Believe In“ a „Land of the Dead“ obsahují všechny pořádnou nálož melodií a mají přímo ukázkové refrény. Vlastně mám takový pocit, že refrén „The Things We Believe In“ je jedním z nejlepších, jaký jsem kdy slyšela. Tahle skladba mě vždycky zaručeně zvedne ze židle. O to víc, když si k ní pustím nadmíru povedený videoklip. Postapokalypsa a steampunk? Máte mě, pánové, říkám díky. Další skladby jako „This World of Ice“, „Mystic Symphony“ nebo „Dying Paradise“ nejsou už tak prvoplánově hitové, o to víc si v nich však užijeme drobných povedených detailů, které tuhle kapelu ve skutečnosti tvoří. Na novince se dočkáme i oživené „Angels War“, která pochází z debutu „Testimonium A.D.“. A je nutno říct, že ta skladba je tak skvělá, že si tohle připomenutí rozhodně zasloužila. A je navíc důkazem, že styl kapely se za ty roky prakticky nezměnil. Regulérní verzi alba uzavírá křehká a nádherná balada „Take This Light“, která zní, jako by skutečně byla vytvořená z ledu. Limitovaná edice pak přináší ještě dvě bonusovky – potemnělý kousek s názvem „Masks“ si kapela natolik oblíbila, že to dokonce dopracoval i na koncertní setlisty. Jako úplně poslední nás pak čeká taková legrácka s názvem „The Battle of Waterloo“.
Tajným trumfem kapely je jistě zpěvák Seeb. Možná to není nejlepší vokalista na planetě, ale jeho hlas je svým zabarvením zvláštní a výjimečný. Právě to je jeden z nejdůležitějších aspektů, který dělá hudbu Orden Ogan tak jasně rozpoznatelnou a nezaměnitelnou. Jednoznačně patří k oddílu těch „trochu jiných“ zpěváků, jako jsou Kai Hansen, Hansi Kürsch nebo Lars Larsen z Manticory. Buď si zvyknete a budete je milovat, nebo podobným hlasům nepřijdete na chuť nikdy. Ať tak nebo tak, Seeb nikdy nezněl líp, než na téhle desce.
Po prvních posleších jsem si myslela, že album není lepší, než předchozí „Easton Hope“, které mě svého času hodně nadchlo. S každým dalším protočením ovšem deska v mých očích rostla (a její růst se stále nezastavil) a já v tomhle případě moc ráda uznávám, že můj první dojem byl mylný. Pokud bude kapela pokračovat ve vydávání takhle silných desek a udrží si svoji originalitu, máme tu prakticky jistotu budoucí klasiky. „To the End“ rozhodně patří mezi nejpovedenější nahrávky minulého roku. Bravo, nemám co dodat. Snad jen: „...and so we are: COLD, DEAD AND GONE!!!“
|
