S jistou mírou zděšení poslední dobou zjišťuji, že z pirátského metalu se skutečně stává regulérní subžánr s neustále rostoucí scénou, sídlící z velké části ve Velké Británii a Austrálii. Vedle „velkých“ jmen jako Alestorm nebo Swashbuckle jsou tu pro příznivce Lagerstein, Scuurvy, Kingdom Waves (ti jsou překvapivě z Polska), Deathgrog (ti dokonce hrají gothic pirate metal, přátelé!) Yarhook a několik dalších. No a samozřejmě Skull Branded Pirates. Celý tenhle ztřeštěný nápad se zrodil ve Skotsku v roce 2007 díky svéráznému humoru Christophera Bowese, když založil Alestorm. Kdo by byl tehdá řekl, že se z toho stane takový trend (daný do jisté míry určitě úspěchem zmiňované bandy). Někteří z vás jistě namítnou, že pirátský metal hráli už Running Wild. Od těch se ovšem Alestorm distancují a naprostá většina nově vzniklých kapel neochvějně následuje jejich cestu za slávou. No…a výsledky snažení se různí.
Většina jmenovaných kapel patří nejen do výše specifikované kategorie, ale navíc ještě do oblasti „vydali jsme si jedno demo/první desku a nemáme label“. Výjimku vedle Alestorm tvoří zavedení Američané Swashbuckle, u kterých ale bohužel silně pochybuji o kvalitě produkce. Druhou výjimkou jsou právě Britové Skull Branded Pirates. Ti sice taky vydávají na vlastní pěst, ale ačkoli fungují teprve od roku 2009, „An Oath Sworn on Broken Bones“ je už jejich druhou plnohodnotnou deskou. A nepostrádají všechny pirátské propriety. Kostýmy, šavle, pásky přes oko, písničky o chlastu, nakřáplý vokál a samozřejmě naprosto nezbytné přezdívky členů kapely!
Oblíbila jsem si Alestorm, protože jsou zábavní. Tahle banda je sice taky samý vtípek (stačí se podívat na názvy skladeb – u mě vede „The Ballad of One-Tooth McGuyver“), ale nějak tomu ještě chybí to hudební provedení. Postrádám chytlavé melodie, víc nápadů, šmrnc. Pár originálních míst se tu sice 
najde, většinou jde ale jenom o krátké úseky skladeb, ve kterých cítím určitý tvůrčí potenciál. Ono by to chlapcům třeba i docela šlo, kdyby to nepohřbili pod hromadu zbytečných blbostí. Zpěvák, tedy One-Ayed Wilson, sice není žádný zázrak, ale mohlo by být myslím podstatně hůř (mimochodem, já si snad ani pirátský metal s nějakým excelentním zpěvákem nedokážu představit). Největší slabinou alba je podle mého nedostatečná chytlavost skladeb. Hledat v písních pořádné refrény je vskutku „quest“ hodný pirátské výpravy. Vlastně trochu zapamatovatelné jsou jenom dvě skladby. První je můj již zmiňovaný favorit „The Ballad of One-Tooth McGuyver“, který má vcelku slušný refrén, včetně povinného „hey, hou“, a ke všemu obsahuje saxofonovou mezihru, která jako by vypadla z alba Dream Theater. Je to nečekané a povedené, to je třeba ocenit. Docela dobrým refrénem se může pyšnit i „Straight Outta Kingston (Doin' It for the Booty)“, tam to ale totálně zabíjí pitomé sloky, bohužel.
Jako celek je to ale vlastně docela poslouchatelné. Aspoň já jsem si to pustila odhadem asi desetkrát a nezabilo mě to. Slyšela jsem dost mnohem horších věcí. Jako kulisa by to vaše hudební cítění nemělo nijak výrazně poškodit a třeba se přitom i sem tam pousmějete. Hlavně že je to baví, no ne?
|
