Nu Art Metal?!? Co je zas tohle za paskvil??? Který trotl měl zas potřebu tesat nový šuplíček? Zhruba tak jsem reagoval na fakt, že mi ve schránce přistál odkaz na album ruské kapely Crimson Blue. Dneska můžu říct asi tolik. Ano, stloukání nové stylové škatulky bylo zbytečné (i když jisté oprávněnosti k tomuto kroku lze přisvědčit), vydání desky „Innocence“ (která ani zdaleka není tak nevinná, jak se tváří) rozhodně zbytečné nebylo.
O co tedy s Crimson Blue jde? O silně avantgardní, nonkomforní, multipocitovou muziku – chvilku nasáváte nálady jako s Evanescence, chvíli popíkujete jako se současnými Within Temptation, sem tam krkolomně kličkujete v nádechu progresivního rocku, dojde i na náznaky křehké gotiky, občas i na ten hutně zahuštěný nu-metalový spodek s agresivními kytarami narazíte (pozor, Crimson Blue příliš nerespektují přirozené, natož pak nepřirozené hranice, takže tyhle své choutky vydatně kombinují, naštěstí přitom zachovávají chladnou hlavu a dělají to nenásilně) a tomu všemu vévodí teatrální vokál napohled křehké, hlasově výrazné (byť v jejím případě bych se možná ždibíček přimlouval za ukrocení teatrálnosti za každou cenu, ono je to pak vstupování na tenký led) zpěvandule Dani Hellström. Asi nejpřekvapivějším bodem celé téhle jedenáctiskladbové kolekce (část songů se objevila již na desce „Iceland“) je fakt, že přes svou náladově (a vlastně i stylově) rozmanitou náplň drží pohromadě a přes svou nespornou exhibičnost nepůsobí prvoplánovitě či nuceně.
Je těžké doporučovat nějaký výčnělek, od kterého by stálo za to se odrazit, „Innocence“ je vážně velice rozmanitá. Osobně to u mě na celé čáře vyhrála dramaticky melancholická pocitovka „Ave Sensorium“ s velice lahodnými klávesami, silnou melodií, nenápadně náladotvornými kytarami a maximálně smyslným projevem Dani (pro ty, kteří holdují spíš té předponě nu- jedno varování, tahle epická křehkost asi bude tvořit opačný pól toho, odkud se vám na cestu vyplatí vyrazit), a jen o kousek níž se nachází barevně důrazná „Haesitaio“ a titulní poeticky houpavá melodie „Innocence“. Ale protože jde o vážně košaté a pestré album, bude záležet i na rozpoložení, ve kterém jej člověk bude aktuálně vstřebávat.
S označením kapely coby zástupcem experimentálního metalu příliš nesouhlasím. Jistě, jejich postupy jsou sice neortodoxní, ale v řadě případů dokážete sesbírat drobečky, které na hudebních stezkách už vytrousili jiní. Faktem je, že ti, kteří si potrpí na jasně definované stavy, absenci překvapení, vytrvalou záplavu splavně chytlavých melodií či zřetelně strukturované skladby, asi budou z Crimson Blue krapet nešťastní. Za sebe říkám, že jsem se ani v nejmenším nenudil, našel jsem celou řadu motivů a okamžiků (i celých skladeb), kvůli kterým budu mít důvod se ke Crimson Blue v budoucnu vracet a že mi jejich extravagantnost a teatrálnost poměrně rychle a bezbolestně přešla do krve.
|
