U.D.O. opět najeli na svůj pravidelný rytmus ročního vydávání desek a navázali na „Solid“ svojí bezlimitní deskou „No Limits“. Je to zvláštní, vše je při starém, na první pohled U.D.O. nepřichází s žádnou podstatnou změnou (i když tohle konstatování se vlastně dá – přimhouříme-li oči nad tím, že nás ještě čeká několik personálních změn, při nichž však železné jádro kapely dlouho odolává zásadní ztrátě - použít na celou následující diskografii kapely) a přesto je tahle deska úplně jiný level, než její předchůdce. Ono je to celé o tom, že „No Limits“ je naprosto uvolněné album, které ctí historii i nezaměnitelný rukopis, ale přitom se nenechá brzdit žádným zavádějícím pocitem odpovědnosti vůči komukoliv a naprosto spontánně si hraje s melodiemi, využívá schopnosti muzikantů nejen k solidně bytelnému základu, ale i k drobným vtípkům, kličkám a kudrlinkám. Byť na první ucho dostanou příznivci přesně takový nářez, jaký od kapely čekají – proč si to nepřiznat, U.D.O. netrpí, netrpěli a snad ani trpět nebudou snahou o nějakou inovativnost, oni prostě jen vytrvale kultivují to, co znají a dokonale umí – pod povrchem (a mluvím především o kytarových hrátkách) to až neskutečně barevně bublá a jiskří, stejně jako u jisté nejmenované spřízněné kapely před zhruba patnácti lety.
Do výčtu toho, čemu stojí věnovat zvýšenou pozornost, se dá klidně zahrnout celá deska (snad jen přesycen předchozí slastnou manou bych klidně opomenul syrovou „Manhut“, ale i tam ty výhružné chorály odvedou obrovský kus práce), přesto si dovolím upozornit hlavně na dráždivě napínavou „With A Vengence“ s výborným kytarovým úvodem, dramatickými klávesami, maximálně chytlavou melodií, trvale výhružným podtónem i podmanivým chorálem (koho to jen připomíná ;-) ?), slastně splavný refrén v razantní a přitom až uvolněně taneční šlapavce „Raise The Crown (miluju ten fantasticky lehkonohý přechod z refrénu do kytarového sóla), houpavou pohodu v „Backstreet Loner“ se skvěle kontrastním Udovým vokálním řezáním, a nonšalantní vzteklou vyřvávačku (Udovo zajíknutí zní jako skvělá parodie Ozzyho) s dramatickou kytarou „Way Of Life“. Zmínit nutno i skutečnost, že v „One Step To Face“ se po hmatníku prohání Mathias Dieth a kytary celkově jsou na téhle desce jedno velké dobrodružství.
Do agresivně hravé nálady dokonale zapadá i skutečnost, že závěr desky U.D.O. vyšperkovali dvěma převzatými a jednou neautorskou písní. Do diskohitu „Lovemachine“ z dílny Supermax (kruci, jak je mohlo napadnout sáhnout zrovna po tomhle?!?) vlili kluci pořádnou dávku života.
Pochopím ty, co budou kroutit hlavou nad tím, co „Lovemachine“ na desce U.D.O. vůbec pohledává, zkuste originální kolovrátek a zjistíte, že si Uďáci umí hrát s atmosférou. Zkrácená a lehce pozměněná acceptovská „I´m A Rebel“ voní dávnou rebelií i trvalou svěžestí. Závěrečná „Azrael“ z pera Alberta Böhneho je velice příjemnou, pohodovou a pocitovou tečkou dokazující, že citlivé balady téhle kapele svědčí.
Na „No Limits“ se evidentně baví celá kapela a je to znát. Takhle to dopadá, když mistři svého řemesla k rutině, nápaditosti a vyzrálosti starých lišáků přidají mladický zápal a přímo hmatatelnou chuť hrát a tvořit. Je mi záhadou, že o téhle desce se kdo ví jak moc nemluvilo (možná za to mohla ne úplně dokonalá produkce, která táhla hodnocení dolů), že v podstatě tak nějak zapadla v proudu času, jako by si okolní svět jen odfajkoval další položku diskografie kapely, u které se ví, že nezklame, ale ani nepřekvapí (což je svým způsobem i pravda). Podle mého však jde o jedno z nejsilnějších alb Udovy družiny.
|
