Z pohledu zeměpisce-repetenta je mi naprostou záhadou, kterak mohla do moravského Šenova došplouchnout vlna, jež se zrodila v osmdesátých letech v zátoce Bay Area, bez toho, aby ztratila cokoliv (nebo se nechala znečistit čímkoliv) ze své příchutě. Jako hudebnímu kibicovi jsou mi ty naturální záležitosti celkem ukradené, takže říkám jen, zaplaťpříroda za to, že se najdou i dnes tací, kteří kašlou na modernu a odkaz staré klasické školy (v tomto případě thrashové) s nadšením a mladistvou energií kultivují. A ještě víc mě těší, že výsledek této snahy stojí za důkladné povšimnutí.
Řeč je o kapele Blackshard, která představuje svůj debutový počin s nepříliš optimistickým názvem „Mankind Disorder“. Jak už naznačeno, kluci se vydatně inspirují (což v tomto případě neberu jako žádné negativum, opět beze zbytku platí mé oblíbené „nejde o to dělat něco nového, jde o to dělat něco dobrého“) u silné thrashové čtyřky, osobně nejsilnější inspiraci vidím u Metallicy, ale věřím tomu, že pokud vám ze čtyř thrashkrálů voní víc jiný spolek, najdete si ty inspirační zdroje o nějaký ten metr vedle. Charakteristiku tvorby Blackshard tedy bez uzardění opisuji z učebnice – agresivní zvuk kytar i zpěvu, rychlé (převážně, i když na kdovíjaké zběsilosti nedojde) tempo, výrazné riffy, pestrost a rytmická členitost, divoké bicí…
… které u mě získávají naprosté absolutorium. Jen o kousek níž se pohybují šavlozubé kytary, přesvědčivé nejen v barevně ostrém sólování, v riffové palbě, ale i poetických vyhrávkách. Nezbytný lehce nespokojený šťouchanec směřuje v první řadě ke křiklounovi Tomáši Tomisovi, coby kvalitativně nejrozkolísanějšímu článku sestavy. Je trvale působivý v agresivnější poloze svých hlasivek, v čistších a uvolněnějších polohách sklouzává do nevýraznosti (nikoliv trvale, i mnohé z pomalejších emotivních pasáží mají své kouzlo, v „The Different One“ je Tomáš a jeho čistý hlas hlavním tahounem houpavě uvolněné pasáže, jaký to rozdíl s podobně laděnou „Fly Again“). Nepříliš přesvědčivě na mě působí i sporadická sborová výpomoc. A možná bych se být autory zamyslel i nad rčením, že méně někdy může být víc, jako by se s blížícím koncem desky trochu povolovaly šrouby a ztrácel tah na bránu, jako by některé skladby svůj potenciál nahrnuly na posluchače příliš brzy a následné zbytečné natahování již vyřčeného (u mě poprvé zaznamenáno u strohé „Selfdestruction“) už jen rozmělňuje důraznou podstatu.
A zvukově bych se přimlouval o mírné zdůraznění basy.
Pro rychlé prvotní seznámení s Blackshard tak doporučuji první tři skladby alba. Jednak se v nich kapela představí v obou zásadních rytmických polohách, nabídnou dostatek prostoru pro demonstraci hráčského umění, nakopnou vás neomezenou spoustou energie i hrubých pocitů a vystřihnou hodně silné nápady…, dokonale zvolený začátek desky a jasný náznak toho, že až kluci vychytají drobné mouchy, mají se příznivci tuzemského thrashmetalu na co těšit (tedy přesně řečeno, oni se mohou naplno těšit už i na „Mankind Disorder“, to jen naznačuji, že tahle parta má hodně slušný potenciál).
„Mankind Disorder“ je vydařenou poctou klasické thrash metalové škole se zábleskem vlastního ksichtu. Takže (u mě to není poprvé) udiveně spokojené kroucení hlavou… tohle že je debut? Dost dobrý!
|
