Metal je naše náboženství…, slova, kterými se U.D.O. zaklínají v podtitulu svého „svatého“ alba plně vystihují, o co nejen na této desce, ale prakticky v celé kariéře kapely a snad i celém životě Udo Dirkschneidera i jeho kumpánů jde. A tak jistě nikoho nepřekvapí, že i sedmé řadové album U.D.O. patří k významným položkám metalových dějin.
Určitou nevýhodou (byť je to vlastně srandovní paradox, neboť U.D.O. se drží i konstantní vysoké kvalitativní hladiny) desek U.D.O. je fakt, že se vytrvale drží prakticky stejného či alespoň obdobného kopyta. Od jisté relativně snadné oposlouchatelnosti pak desku jako celek udržují písně, které základnímu mustru buď příliš neodpovídají, nebo naopak se jej drží tak intenzivně, že sice trpíte dojmem, že tohle už tu (ať už v podání Accept, U.D.O., či kohokoliv jiného) sice bylo, ale v podání mistrů svého řemesla to tak snadno zalézá pod kůži, že si jen rochňáte blahem.
Skvělou ukázkou té druhé možnosti je houpavá a zdánlivě líně těžkopádná „Shout It Out“ s dramaticky hučícím chorálem, maximálně atmosférickými sbory, nádherně řezavým (jak jinak) Udovým vokálem a s perfektní kytarou. Nejlepším demonstrátorem té první možnosti je pak rockově uvolněné, ležérně elegantní hravé finále „Cut Me Out“. A ačkoliv U.D.O. můžou tradičně sázet na své nejtypičtější znamení (struhadlo u mikrofonu), tím co mě na „Holy“ bere ze všeho nejvíc, jsou kytary. Stefan Kaufmann dostal nového parťáka, neboť Jürgen Graf následkem dopravní nehody musel ukončit své aktivní působení v U.D.O., a v řadách kapely se poprvé představil původem Švýcar Igor Gianola a již při svém debutu dokázal, že společně se Stefanem tvoří velice symbiotickou dvojici (v okamžiku, kdy vznikaly tyhle řádky bohužel U.D.O. zveřejnili zprávu, že tohle spojení se rozpadá, Stefana Kaufmanna zdravotní problémy vyhnaly nejdřív od bicích a teď už i od kytary…). Hymnický motiv v „Recall The Sin“ je perfektní ukázkou toho, jak dokonale chytlavé a přitom jednoduché motivy se honí Udovi a Stefanovi v hlavě. A neříkejte mi, že u sóla v „Shout It Out“ si (kromě vzpomínání na Accept) nebudete připadat jak v metalovém nebi! Silné refrény – z uší vám dlouho nevymizí „Friends Will Be Friends“, skvělá kooperace hravé kytary a štavnatě vyřvávané melodiky v „Danger“, či divoká kvaltovka „Back Off“, to všechno jsou místa, ve kterých (tak jako na celé desce) si jsou U.D.O. s tradičně výborným dynamickým zvukem stoprocentně jistí.
Nutno je připomenout i fakt, že Stefana Schwarzmanna zase přestalo mlácení do bicích bavit a v bookletu „Holy“ je pod jmenovkou bicmena uvedeno zavádějící „Guess Who“. Budu-li se držet statisticky nejvýznamnějších dat (neb informace se rozcházejí), je kanonáda na „Holy“ dílem Lorenza Milaniho, který se sice jen na čas, ale přece jen v řadách U.D.O. na chvíli také usadil.
Pořád se nemůžu zbavit dojmu jisté vytrvalé nespravedlnosti, kterou trpí Udova družina. Kdykoliv došel Acceptu dech, U.D.O. plynule navázali, nikdy nespadli s kvalitou svých nahrávek pod svojí vysoce nastavenou laťku a v mých očích jsou jakýmsi stabilním metalovým pilířem, který neuhne, nepovolí a bude vytrvale fanoušky zásobovat chutným (občas nijak objevným a předem více méně jasným) a výživným metalovým menu. A i když prakticky každá jejich deska sklidí zasloužené ovace, stejně se jen v málokterých hodnoceních objeví mezi tahouny žánru. A přesně takhle to je i s deskou „Holy“. Výborné album plné výborných výkonů, plné silných melodií s vydatným chuťovým ocasem, plné razance, dynamiky a energie, na kterém nenajdete výrazně hluché místo. Ale ukažte mi „Holy“ na špici všemožných žebříčků. I když nejspíš budete hledat marně, rozhodně tam patří.
|
