„Teprve teď jsem začal mít pocit, že lidi U.D.O. konečně opět plně akceptují“ , vtipně poznamenal Udo před vydáním desky „Man And Machine“. Přidal se k němu i jeho parťák Stefan, který si pochvaloval, že má ze své současné kapely stejně dobrý pocit, jako měl před dvaceti lety z Accept a už v procesu příprav nové desky si kluci libovali, že jim to ve studiu už dlouho nefungovalo tak dokonale, že se na tvůrčím procesu aktivně podíleli všichni členové (byť pochopitelně hlavní zásluhy patří Udovi se Stefanem) a že jim pod rukama vyrůstá další skvělá pecka.
Při jejím hodnocení se ztotožňuji i s dalším Udovým výrokem. Pokud totiž budeme hledat v diskografii kapely desku, na kterou by aktuální novinka mohla nejvíc navazovat, skončíme u fenomenálního „Faceless World“. Tedy alespoň co se užití kláves týká, hitovosti, bohatších aranžmá a melodičnosti. Celková síla je sice o něco méně účinná, na druhou stranu se i zde najdou (kromě všech tradičních poznávacích znamení, jak jinak) nápadné a nápadité songy, které si místo na případném výběru toho nejlepšího z historie U.D.O. najdou levou zadní.
„Man And Machine“ nabízí dva takhle mimořádně výrazné momenty. Jednak titulní věc, která je nejen excelentním otvírákem desky, ale svým alarmujícím námětem a formou se stala i ideálním koncertním nástupem. Strojově přesná, precizní a na první pohled chladná „Man And Machine“, do které U.D.O. dokázali nacpat spoustu síly, energie i atmosféry a přitom zvládli téměř industriální chlad dokonale rozhicovat – v tomhle souboji strojů a lidí jasně vítězí vitální živočišnost a člověčina. Můžeme se přít o to, zda si absolutorium zaslouží spíš „Man And Machine“ či drsně romantické emotivní spojenectví s Dorotkou Pesch v „Dancing with An Angel“, jednom ze dvou nejhvězdnějších metalových baladických duetů (vedle Lity Ford a Ozzyho Osbourna), obě skladby patří mezi absolutní top Udovy družiny.
Album však nabízí i méně transparentní, ovšem stejně působivé kousky. Vždyť „Silent Cry“ přetéká melodikou, je nabitá napětím, tradičně povznášející refrén s melodicky hlaďoučkou skluzavkou a rafinovaně skromnými nápěvy vás slastně vytáhne za uši
a je přímo hmatatelné, jak jsou U.D.O. šťavnatí, nenucení a sebevědomí. Finální podmanivě nadýchaná cestovatelská anabáze „Unknown Traveller“ citlivě houpá a konejší svým vláčným tempem, výhružně napínavá „Animal Instinct“ s tradičně výrazným riffem vydatně vzpomíná na „Anonymní svět“, vyřvávačka „Hard To be Honest“ postupně nabobtnává, aby explodovala do stadiónového refrénu. Takhle by se dalo pokračovat, „Man And Machine“ nabízí tradičně výživné a bezchybné menu, tentokrát v mírně pompéznějším a uvolněnějším duchu.
V dosud vydaných třinácti albech skupiny U.D.O. je „Man And Machine“ rekordmanem v délce příprav, pomineme-li pauzu, zaviněnou návratem Uda do Accept, na takhle dlouho (celých třicet měsíců) se U.D.O. studiově nikdy neodmlčeli. Jde však o konstatování čistě statistické – na kvalitu nahrávky nemají pauzy či kvaltování na další desku u U.D.O. zjevně žádný význam. „Man And Machine“ je dalším vynikajícím zářezem na pažbě čistokrevných heavíkářů.
|
