Na první pohled se zdálo, že si U.D.O. chtějí zahrát na agenty. Název desky se shoduje s titulem jednoho z filmů o neohroženém nulanulasedmičkovi, principál se na promosnímcích stylizuje do tohoto akčního hrdiny…, tady však veškerá podobnost a spojitost s Jamesem Bondem končí. U.D.O. jsou (jak jinak) sami sebou, hrnou svůj osvědčený agresivní hevík a textově se motají kolem osvědčeného tématu – neutěšeného stavu dnešního světa, plného násilí, drog, válek, obchodu se zbraněmi, korupce.
Jako by zmíněné negativní vlivy měly na celkovou atmosféru deváté desky U.D.O. mimořádně silný vliv. „Thunderball“ je mnohem agresivnější, než předchozí nahrávky, dokonce bych řekl, že z pohibernační éry jde dosud (ale ještě není všem dnům konec) o nejtvrdší album kapely. Které sice drtící síly „Timebomb“ nedosahuje, ale přesto působí velice razantně, syrově, masivně a neúprosně. Tedy až na tři výjimky, které tuhle přímočarou atmosféru neskutečně odlehčují a projasňují, o tom však – ačkoliv jde o skladby, které opět díky své barevnosti táhnou hodnocení desky nahoru - až později.
Tu základní výživnou, riffovou, šlapavou, útočnou, přímočarou, zpravidla i strohou a halekací masu klasického melodického heavíku nejlépe reprezentuje výborná upalovací titulka, dokonale zahrnující vše, na co jsme od U.D.O. zvyklí (jednoduše řečeno, U.D.O. v podobných náladách jen těžko překvapí, ale to těm, kteří na podobné šlehy čekají, určitě náladu nezkazí, protože Uďáci to stále dělají bez toho, aby spadli do nezáživné rutiny – vždyť jen vezměte ten šťavnatě chytlavý kytarový motiv). Kolem této základní osnovy se pak ovíjí ten omezeně pestrý svět U.D.O. – někde se zhutní a zpomalí („The Arbiter“), jinde se jednoduše zapohoduje („The Magic Mirror“), šlápne se na plyn a povolí se tlakový ventil („Hell Bites Back“) nebo se vsadí na řízné pochodové tempo („The Bullet And The Bomb“). Ale ať tak nebo tak, pořád z toho koukají uštěkaně uřvané hlasivky, barevně neposedné a nápadité kytary, dusající rytmika, přitažlivé refrény a silné sbory.
Ale už jsme na to jednou narazili – tenhle intenzivní tlukot by se mohl začít zajídat, kdyby U.D.O. nenašli cestu, kterak si trochu zalaškovat, zatesknit či si pohrát s atmosférou. Nebo třeba sáhnout k poněkud nezvyklým nástrojům. Na „Thunderball“ tak velice důležitou roli hrají harmonika a smyčce (kdo by takovouhle kombinaci od U.D.O. kdy čekal, že?).
Do zhudebnění zážitků z nedávné anabáze po širé Rusi se U.D.O. pustili v „Trainride In Russia“, harmonika, využití zpěvné ruštiny i východem vonící melodie desku úžasně odlehčuje, a kromě rozverně tanečního motivu si nezapomeňte vychutnat i vydařený text. Smyčce? Závěrečná „Blind Eyes“ (s působivě skromným klipem) má díky violoncellu velice romantický nádech a podobné nálady Udově zjemnělému chrčáku ohromně sluší. Hrátky s atmosférou? Jemné klávesy, osudové bicí, tklivé kytarové hrátky, vytrvalé napětí, úlevně houpavý refrén i famózně gradující nálada v „The Land Of the Midnight Sun“. Ani to vlastně není už nic nového, funguje to ovšem spolehlivě.
I na svém devátém kousku U.D.O. s lehkostí ostřílených kozáků (tenhle drobný odkaz na spřízněnost kapely s ruskými fanoušky není od věci, vždyť to není tak dávno, kdy U.D.O. vydali svůj první živák, pořízený v Rusku) předvádí, že mají formu, nadhled, styl i dobré nápady. Zároveň však je tohle album spojeno s dvěma konečnými – svoje působení v kapele završil bicmen Lorenzo Milani a zároveň se do finále blížilo období, kdy se reunion Accept jevil jen jako čiré bláznovství.
|
