Nevím jak vám, ale mně se větší část dosavadní diskografie (vyjma předešlého díla) finských melo-deathařů zdála tak žalostně průměrná, že mi pořádně nestála za poslech, když se ale ke mně donesla chvála na nejnovější desku „Beyond,“ řekla jsem si, že to tedy zkusím, a už během prvního protočení jsem musela uznat, že se Finům tentokrát povedlo natočit neřkuli epické dílo.
Epičnost, honosné melodie a silný zážitek z poslechu slibuje už úvodní instrumentálka „Luoto“. Ostrůvek, na který zprvu jen tiše narážejí vlnky šumícího moře, se ale brzy ocitne v umělecké bouři. Bohužel k tomu, jak si skladatelé vyhráli s kytarovými melodiemi, či klávesami, které jsou na „Beyond“ velmi výrazným motivem, se mi příliš nehodí vokální projev Jukky Pelkonena. Ten má podobnou techniku growlingu jako například jeho krajan Pekka Kokko z kapely Kalmah, jenomže ke Kalmah, na rozdíl od novinky Omnium Gatherum, vyloženě pasuje. Věřím, že si někteří dovolí s mým tvrzením nesouhlasit, nemám však v úmyslu zpěv vyloženě shazovat. Nechci tím říci, že by growling album hyzdil, jen bych si dokázala představit tyto silné skladby protknuté spíš jakýmsi víc progresivním charakteristicky zabarveným zpěvem.
Jsou zde ale zastoupené i takové skladby, ve kterých se velmi dobře poslouchá. A to v pomalejší, vážněji laděné „In The Rim“ v kombinaci s čistým zpěvem, či v temné „Nightwalkers“, rozsekané na pomalejší temnou pasáž s výraznými bicími, a nádhernou klávesovou část, podbarvenou divokou dvojšlapkou. Ve skladbě „Who Could Say“ hned na úvod sympaticky překvapí až téměř vtíravý čistý zpěv a řekla bych, že by vůbec nebylo na škodu, nabídnout ho v trochu hojnějším měřítku. Téměř před koncem alba se podíváme do téměř alternativně doomové roviny ve skladbě „White Palace“. Není to jen tento song, který svou podmanivostí připomíná další krajany, Swallow The Sun.
Po čistě hudební stránce je „Beyond“ téměř mistrovské dílo. Monumentální kytarové pasáže skloubené s podbízivými klávesami vytváří silnou konstrukci a myslím, že kapele prospěla i změna na pozici basáka, které se ujal Erkki Silvenoinen, který působil v Amoral ještě v dobách, kdy hráli něco, co se dalo označit za technický melodický death metal. Ohledně „Beyond“ si skoro troufám říci, že i kdyby deska byla nakonec jen a pouze instrumentální, stále by byl její poslech hlubokým zážitkem a bodíky dolů ubírám právě snad jen a pouze za ten growl, který občas působí jako poněkud neuměle přimontované kurvítko, tedy součástka, která vám vždy zbyde po smontování jakékoliv věci a nikam už nepasuje.
|
