Pojď a připoj se k naší misi, misi číslo 10 (zajatce nebereme), prožíváme jí velice intenzivně a to čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu…
Takhle nějak by se dalo parafrázovat poselství, které se na vás vyhrne v prvních minutách novinkového alba „Mission No. X“, se kterým U.D.O. přišli rok a půl (prakticky na den přesně) po „Thunderball“. Na tuhle dobu by za normálních podmínek asi nestálo za to kdovíjak upozorňovat, vydání desky však bylo poměrně nečekané, neboť blonďatý génius už zase řádil po pódiích v řadách své dávné kojné a spekulace o tom, zda náhodou to „nevstoupíš dvakrát do stejné řeky“, které už Accept jednou postavili na hlavu, nebude mít pokračování, nebraly konce. Nemělo. Důvod byl prozaický, Udo nesouhlasil (byť prý až poté, kdy přitlačil Wolfa Hofmanna ke zdi podmínkou, že pokud to opět nevyjde a jejich společné cesty se po nějaké té desce rozejdou, nebude Udo hazardovat s fanoušky dalším svoláváním U.D.O., a ponechá si obchodní značku Accept pro sebe, což Wolf odmítl). A tak zatímco pozornost heavíkářů se upírala ke koncertním aktivitám Accept, U.D.O. (po nečekaném odchodu Lorenza Milaniho posíleni o bicmena Francesca Jovina, čímž se sestava kapely na dlouhá léta stabilizovala) připravili další tradiční – a tradičně kvalitní - kousek do sbírky.
Tak jak je u U.D.O. (dobrým?) zvykem, vše zůstává na svém místě, vše se připravuje podle podobného receptu, a proto se jednotlivá alba liší jen v drobných (ale o to důležitějších) detailech. „Mission No. X“ je oproti předchozí nahrávce poněkud sevřenější především z toho důvodu, že tentokrát U.D.O. sází víc na přímočarost, švih a razanci, vystavují na odiv svojí obnaženou podstatu a nemají zapotřebí svou primární agresi kdovíjak zlehčovat (byť pochopitelně i na to uvolnění dojde).
Tradičně silný otvírák (po náladotvorně plíživém intru s vyzývavou kytarou) v podobě titulní skladby opět dokonale vtáhne posluchače do světa U.D.O., a opět nabídne tu klasicky šlapavou náladu s výrazným refrénem, podpořenou syrově masivními sbory a ozdobenou tradičně nápaditým sólem. Singlovka „24/7“ hned vzápětí představí tu nejhitovější tvář kapely a naprosto nenásilně vám do mozkových závitů infiltruje melodii, které se jen tak snadno nezbavíte. Poprask způsobila kontroverzní sado-maso klipovka „Mean Street“, s hodně temnou náladou a na poměry U.D.O. až progresivními postupy.
Jak mají kluci výborně zmáknuté řízné upalovačky (s melodickým jiskřením i divokým sólem) demonstrují v „Shell Shock Fever“, že nezapomínají na své acceptí kořeny (převážná většina materiálu pochází opět z hlav páně Dirkschneidera a Kaufmanna) je znát z „Breaking Down The Borders“, zbytečně tak působí snad jen předělávka vlastní „Way Of Life“ (ve které se opět světu připomněl kytarista Mathias Dieth). Podle mé již dávno zmíněné teorie, že největší peckou desky se paradoxně může stát song, nejvzdálenější zajeté šabloně je na tuto poctu vážným kandidátem emotivní protiválečná a lehce nasládlá polobalada „Cry Soldier Cry“ (v rámci dobrých vztahů s východem později zveřejněná i v ruské verzi „Plačet soldat“), do které U.D.O. neváhali použít i tak melodramatické pomůcky, jako je zvuk zvonů.
Hledáte v tomhle poblázněném světě nějakou jistotu, na kterou je absolutní spoleh, která nezklame a nabídne vám v požadované kvalitě přesně to, co čekáte a na co jste zvyklí? Jste na správné adrese. Mise splněna!
|
