Kde jsou ty doby, kdy u nás kapela Sabaton, sice populární, ale ještě ne v takové míře, hrála v klubech jako MoR Café, či KD Šeříkovka? S každou další zastávkou každý další rok se koncertní místa pro tuhle skvadru nafukují a nafukují a letos jsme se tedy dočkali toho, že se čím dál úspěšnější Sabaton v čele se sympaťákem s českými kořeny Joakimem Brodénem objevila ve dvou halách a jednom, alespoň podle vzhledu, kulturáku. A naše redakce se na dvou z těchto zmiňovaných zastávek objevila, aby přinesla reportáž o tom, jak jim to šlape a co fanoušky na jejich koncertech tak láká. Nejprve se zaměřím na Prahu, a i když jsem se obden vyskytla i v Plzni (kterou bych si vzala tedy na triko mnohem raději, protože se mi tam show líbila mnohem víc), přenechám pak slovo kolegovi Mikkovi.

Ale než se pustíme do rozebírání samotných Sabaton, začneme s předkapelami. Mladí Maďaři Wisdom vzbudili v divácích rozporuplné pocity a zvuková stránka jejich show se také nesla jako předzvěst toho, jak dopadnou Sabaton. Incheba ještě dýchala téměř prázdnotou, když se pomalu blížila hodina jejich vystoupení a i poté, když už byla hala lehce nad polovinu plná, se diváctvo rozdělilo na dvě skupiny. A to ty, kteří show přímo hltali, a na ty, které kapela ale vůbec a vůbec nezaujala. Názory typu, že to, co Wisdom předvádí, zaznělo už mockrát z mnoha směrů, nebyly ojedinělé, ale za sebe musím říct, že vystoupení mělo šmrnc. Do krátkého hracího času zvládli nacpat sedm písniček a hned na úvod zazněly ty nejhitovější „Fallin‘ Away From Grace“ a „Somewhere Alone“. Během energického setu jsme se dočkali kromě skladeb z posledního alba, jako například „Live Forevermore,“ či z prvotiny, ze které zazněla píseň „Wisdom“, i představení novinky z připravovaného alba, a nutno říci, že i tato měla pořádné grády. Oproti skladbám z alba „Judas“ byla tvrdší, zahuštěnější, ale podle reakcí publika se zdálo, že se líbila. Překvapivě, místo aby krátký časový úsek kapela využila k představení vlastní tvorby, měli jsme šanci si poslechnout velmi zdařilý cover písně „Wasted Years“ a nutno podotknout že hlasový rozsah maďarského zpěváka vůbec není špatný a že do typicky Brucovských tónů se ani nemusel nijak zvlášť nutit. Mně osobně Wisdom příjemně potěšili. Jejich hudba se může zdát jako opakování něčeho, co už to bylo tucetkrát, ale proč ne, když se to umí? A jim to opravdu jde.

To švýcarská folkmetalová formace Eluveitie už sama o sobě nalákala spousty fanoušků, kteří zrovna neumírají nad Sabaton. Pro mě osobně byla ale spíše nutným zlem. Kapelu jsem měla ráda především v dobách alba „Slania“, ze kterého pochopitelně zazněl jejich největší hit „Inis Mona“. Co se týče zbytku repertoáru, nejsmutnějším faktem byla absence Anny Murphy, která kromě hurdy gurdy obsluhuje i hlasivky, takže jsme se museli obejít bez písní jako „Rose For Epona“. Chrigelova banda se ale vše snažila fanouškům vynahradit a zdálo se mi, že tentokrát se i zvuk o trochu polepšil, nebo to možná bylo pro to, že jsem se vzdálila dál od pódia. Hlavně v Plzni, kde se sotva dalo dýchat…, jsem obdivovala, kolik dechových nástrojů zpěvák Chrigel ovládá a nutno podotknout, že přesto, že už si Eluveitie neposlechnu, co je rok dlouhý, výkon předvedli natolik dobrý, že ještě další den se mi hlavou honila skladba „Neverland“. Eluveitie už měli poměrně větší prostor se ukázat, než jejich předchůdci a kromě zmíněných zazněly věci jako „Thousanfold“, „Home“, či „The Uprising.“ Nový kytarista Rafael Salzmann, který nahradil Simeona Kocha, se ukázal jako plnohodnotný člen kapely jak v pódiovém projevu, tak v obsluze svého nástroje a jediné mínus, za které nemůžeme nikoho obvinit, byla tedy nepřítomnost Anny, která vždy dokázala show ještě o trochu více oživit.

O novém vystoupení Sabaton by se dal napsat elaborát, ale zjednodušme to na to, že od posledně se spoustu věcí změnilo. A teď nemám na mysli sestavu kapely, ke které můžu říci už jen to, že bubeník, se kterým se objevili v létě na MoRu, se nedostavil. Místo něj obsluhuje bicí persona, nesoucí jméno Snowy Shaw, který už zasedl za škopky ve velkém množstí kapel, napřílad v Dream Evil, Therion, či dokonce u King Diamonda. A s ním tentokrát kapela vsadila na toho pravého koně. K výkonu ostatních členů se mi těžko vyjadřuje, protože, prosím, abych něco viděla a měla tak o čem psát, jsem strávila show pod pravou bednou a tak jsem spíš než hudbu slyšela jeden velký bordel a občas sotva rozuměla Joakimovi, i když jen mluvil mezi písničkami. Tuto smutnou skutečnost týkající se zvuku mi potvrdil i známý stojící vzadu, kde zase sotva něco slyšel. Ale z toho, co jsem měla možnost slyšet v době, kterou jsem trávila pořizováním fotodokumentace, je třeba říci, že to kapele šlapalo. Zatlačila jsem slzu, když na úvod nezazněl milionkrát omílaný „Final Countdown“, ale intro zvolené přímo pro Českou republiku, tedy celý song „1648“ z poslední desky „Carolus Rex“ hrál na naši národní hrdost. Aby toho nebylo málo, kapela se stále neobjevovala a my si užili ještě jedno intro, aby pak za obvyklého řevu „We are Sabaton and this is Ghost Division!“ Sabaton konečně vtrhli na pódium. Další a vítanou změnou byl fakt, že na „Swedish Empires Tour“ už kapela neopakuje to, co jsme slyšeli milionkrát, ale opravdu se zaměřuje především na svou poslední desku. Na rozdíl od vystoupení ve Falunu, s sebou ale pochopitelně neměli Petera Tägtgrena, takže jeho pasáž ve skladbě „Gott Mitt Uns“ zvládl kytarista Thobbe Englund. Velký úspěch sklidil singl „Carolus Rex“. Ze starších skladeb mě nejvíce potěšila „Gliffs Of Gallipoli“ a oblíbená „Into The Fire“, kdy dal Joakim vybrat publiku, jestli chce slyšet tuto, nebo „Attero Dominatus“. Těsně před půlkou se na pódiu objevily i skutečné klávesy, za které ale usedl Joakim, aby si z publika trochu vystřelil. Nejdřív změnil metalový koncert na diskotéku dávných let v podobě skladby „I Will Survive“ od Glorie Gaynor, poté změnil repertoár na „Voulez Vous“ od Abby, abychom se nakonec dočkali skladby „Hammer Has Fallen.“ A nezůstali jsme nedotčení ani švédštinou, protože v druhé půlce setu zazněla skladba „En Livstid In Krieg“ (A Lifetime Of War) v jejich mateřštině. Znovu na naši národní hrdost Joakim zatlačil, když Sabaton spustili skladbu speciálně složenou pro Čechy o Karlu Janouškovi, tedy „Far Frome The Fame“. Z klasik nesmělo chybět „40:1“ a především „Primo Victoria“, před kterým mi trochu chyběla obvyklá otázka: „Will you sing with us? Will you jump with us?“ – jejíž první půlka zazněla před jinou skladbou. Zavírali obvyklou „Metal Crüe“, bohužel bez návaznosti v podobě „Metal Machine“, ale alespoň jako outro zazněla má oblíbená „Masters of The World“. Nesmím ještě zapomenout zmínit „Midway“, „The Art Of War“, „Poltava“ a „Lion From The North“, aby byl setlist kompletní. A shrnutí? Z koncertu mám jakési rozporuplné pocity a možná právě především pro to, jak byl pozměněn setlist, jsem skoro cítila, jako kdybych odcházela z show nějaké jiné kapely. Na druhou stranu je to asi dobře. Možná konečně skončí to srovnávání s tím, jak to vypadalo dřív. Protože ve finále je nutno uznat, že pořád je na co se dívat, pořád si můžete užít staré skladby, i když znějící trochu jinak… ale jak s oblibou říkáme, když například zpěvák live nedokáže přesně trefit tóny skladby, když to chcete notu od noty, pusťte si to na CD. Kdo chce vidět zábavnou show proloženou opičkami, jako je contest ve vypití kelímku piva za skandování hlášky „Ještě jedno pivo!“, ten pak zkousne i to, že skladby prostě neznějí tak, jako na nosiči. Ale to ostatně ani u jiných kapel. Jen si počkejme na to, co už za pár dní provede Andi Deris.