Mícháním síly a melodie Pendact objevují nové horizonty v melodickém death metalu! Tedy tak to aspoň tvrdí promo materiály. Osobně bych s podobným tvrzením byl o něco opatrnější, protože pokud někdo podobné horizonty objevoval, tak to mohli být třeba Bodamské dětičky, či Eternal Tears Of Sorrow (a dokonce bych v rámci rozbourávání stylových škatulek přihodil i něco pohanství dalších seveřanů Ensiferum). Navzdory té úvodní vzletné větě francouzi Pendact, kteří se letos chystají zapíchnout do svého narozeninového dortu sedmou svíčku, celkem otevřeně přiznávají, že chladný sever je tím inspiračním zdrojem, ze kterého vycházejí. A pravdou je i to, že jejich debutové album, které vyšlo na přelomu roku, v sobě tu sílu (vydatnou) i melodie (chytlavé)má, byť trpí jedním (a pro někoho možná zásadním) závažným problémem.
Vytrvalá syrová přestřelka mezi hutnými kytarami a optimistickým zvukem kláves (tahle kombinace pro mě znamená nejvýraznějším tahák kapely) zůstává nerozhodnuta do samotného závěru – vždyť jen porovnejte dvě (dle mého i vrchol alba) skladby, které svými názvy zjevně mají pro kapelu důležitý význam. V supermelodické „Pendact“ kluci vystřihnout tak úžasně pozitivní a jednoduchý (ano, nebojím se říct až kolovrátkový) klávesový motiv s folkovým nádechem, že vás tahle položka zcela pohltí. V následující titulce „Day Of War“ si zase od sekaných riffů sklouzne kytara (samozřejmě podmalovaná lidově znějícími klapkami) až do finálního neposedného bzučení. Připojte k tomu čitelné, pestré a svěží bicí i nátlakově hrubý vokál „Jukky“ (jak se zdá, kluci svým myšlením budou mít fakt blíž k seveřanům, než k rodné Francii) Rossetta, v těch správných momentech podpořený agresivními sbory a máte vymalovaný základ pro hudebně nekompromisní vír ve zběsilém tempu.
Nemám potřebu se s touhle deskou nějak rozmazávat – stejně tak totiž přistupují Pendact ke svojí tvorbě. V devíti položkách (výjimkou snad může být jen úvodní intro s poměrně atmosféričtějším odérem) na vás vrhnou kupu energie, pár chytlavých, nijak komplikovaných nápadů, v rozsáhlejších kompozicích (celkem dvou) přihodí i hrst epičnosti a svým divokým potenciálem mají dost síly na to strhnout posluchače k divokému křepčení. Dobrá muzika, u které člověk nemá čas potřebu příliš přemýšlet. Ani o tom, že originalita (a jsme u toho problému) je tu prakticky nulová.
|
