Tak, a máme je tu opět. Kluci nám v Helsinkách „ukuchtili“ novou desku a přicházejí s ní na trh. Co o ní napsat? Upřímně, příliš mnoho se toho od doby vydání Elysia nezměnilo. Matias Kupiainen pevně převzal velitelské otěže a kapelu postupně přetvořil v trochu jinou, než byla ta, jíž jsme zbožňovali v minulé dekádě. Zatímco Timo Tolkki nám postupně odhaluje svou novou operu s hvězdnými hosty, Stratíky máme právě pod drobnohledem.
Vliv již zmíněného Matiase i jeho kořeny jsou zde ještě výraznější. Zjednodušeně řečeno – kapela výrazně zpomalila, svoji muziku lehce poslechově „zesložitila“, bohužel na úkor zpěvnosti, tak typické pro alba ze začátku milénia. Rádiových hitů typu „Hunting High And Low“ se zde již nedočkáme a nedělám si ani žádné iluze, že by tomu v budoucnu mělo být jinak.
Vydání této desky (bohužel – bohudík, ve stejnou dobu jako speedaři HELLOWEEN) posluchače polarizovalo do dvou skupin. Milovníci rychlosti a zpěvnosti adorují HELLS, obdivovatelé progresu zas STRATS. Díky tomuto faktu se v recenzi několika srovnáním vyhnout nemůžu. V rámci zachování objektivnosti jednoznačně nelze říci co je dobře, ve výsledku jsem ovšem, jakožto milovník jejich starší tvorby, poměrně rozčarován.
První uveřejněný singl "Unbreakable" dokázal posluchače poměrně dobře navnadit, o něco později uveřejněná skladba „Halcyon Days“ ještě více. V ní totiž můžeme zaslechnout typické Strato-prvky: Zpěvnosti až nad hlavu, krásně chytlavý refrén a uprostřed (namísto očekávaného kytarového sóla) věc prozatím kapelou nevyužitou a nečekanou – elektro pasáž, tak trošku v duchu Skrillexe. Dobře, proč ne, moderní a svěže znějící melodický metal, do kterého se jeho autoři nebojí dát pro zpestření i takovéto prvky. Až doteď se vše jeví v pořádku. Problém (krom dvou výjimek, o nich později) nastává prakticky u všech ostatních skladeb. Je zcela irelevantní, kdo je autorem té které (psaní materiálu se, krom nového bicmana, zhostila celá kapela, ovšem s rapidní Matiasovou převahou), ve výsledku prakticky jen slyšíme promarněný potenciál velmi slibně se rozvíjejících písní. Předminule nastíněno, minule započato a zde dokonáno!
První zmíněná výjimka je opus Lauriho Porry „Fantasy“, který se, přestože místy zavání normalizačním popem, poslouchá velmi příjemně a v rámci alba je nadprůměrný. Druhou je balada „If The Story Is Over“, která příjemně pohladí předchozím poslechem lehce rozbolavělé nitro. O zbytku skladeb (a to včetně všech bonusových) platí výše zmíněné – promarněné příležitosti. Jsem si samozřejmě vědom toho, že kapela to přesně takto chtěla udělat, jenže nejen mě (a konkrátně u této kapely) mrzí ani ne tak zpomalení, jako spíš ústup od půvabně hravé melodiky, která klukům v podstatě vybudovala jméno. Jen pro pořádek dodávám, že skladbu ve speedovém tempu na albu již nenajdeme žádnou.
Zvuk je krystalicky čistý a hebký jak dětská pr*del, stejně jak na minulých deskách. Všechny nástroje mají přesně vymezené svoje pozice v rámci zvukového spektra, mnohem lépe, než zahuhlaní HELLS. Kapela samozřejmě instrumentálně podává famózní výkon (což může ztěží někoho překvapit), Timo Kotipelto, jehož zpěv, na rozdíl od mnoha jiných zpěváků, poznáme od první noty, se už díkybohu necpe do šílených výšek, takže „ušitrhající“ místa zde nemáme, nebo aspoň ne v tomto kontextu.
Suma sumárum je obtížné album hodnotit jen jedním metrem. Milovníci progu si spokojeně mnou ruce (a přejme jim to), ti zbylí si album nejspíše neoblíbí a sáhnou po některém z Tolkkiho éry, nebo si pustí zkrátka někoho jiného. Název STRATOVARIUS se tak postupně stává modlou jiného druhu posluchačů, než tomu bylo v minulosti. Pro lidi, kteří nemusí mít půl alba speed a rozjuchanou veselou melodiku si myslím, že je tato deska dobrou volbou. Já k těmto nepatřím, proto je výsledná známka taková, jaká je.
|
