Štěpení metalu do různých subžánrů asi nikdy nevezme konce a chudák fanoušek v tom dřív nebo později chca nechca musí mít zmatek. Pokud byste chtěli získat naprosto přesnou definici (spojenou s praktickou ukázkou) toho, čím se vyznačuje stoner metal, tak za předpokladu, že máte v paměti vousatý hit „Fly To The Rainbow“ od rockových dinosaurů Scorpions, stiskněte položku číslo 7 na nejnovějším počinu dánské kapely Death Rides A Horse.
Tím počinem je oprášení loňského EP „Tree Of Woe“ (zajímavostí je, že toto při svém prvním vydání bylo vydáno pouze na kazetě), ke kterému kapela připlácla tři roky staré EP „Pantokrator“ a jednu bonusovou a dosud nerealizovanou novinku. A vlastně by se dalo říct, že kdyby se mistr zvuku trochu posnažil srovnat zvukovou kvalitu mezi jednotlivými épíčky (ona ta poznámka o připlácnutí bohužel není samoúčelná) člověk by si ani nevšiml toho, že jde o zaznamenání různých časových období (byť nepříliš vzdálených) života kapely.
Kapely, která jako dostatečně reprezentativní vzorek stoner metalu (tedy kombinace elementů heavymetalu, psychedeliky, blues rocku a doom metalu v poněkud vláčnějším tempu, s hutným spodkem a se zahleděností do hudební historie) může fungovat. Jediné, s čím v promo materiálech nesouhlasím, to je odvolávání se na silné melodie, zjevně si pod pojmem „silný“ představujeme každý něco jiného, chybí mi větší zapamatovatelnost, originalita, výraznější nápad. Dobré riffy (já dodávám i sóla), hutný, důrazný, zatěžkaný sound i orientaci na sedmdesátá a osmdesátá léta si lze u Death Rides A Horse spolehlivě odfajkovat. A položka, kterou bych si dovolil zdůraznit (a DRAH se o ní přitom nijak zvlášť nezmiňují), je dráždivě přitažlivé hrdlo vokalisty Idy Marcussen – lehce exhibicionistické, příjemně zabarvené, atmosférické, emotivní, i charismatické.
Největší bolestí desky je ruku v ruce s již zmíněnou absencí výrazných motivů i přílišná délka skladeb. Ne snad, že by došlo vyloženě na nudu, nicméně DRAH sami dokáží ty zajímavé momenty jejich rozvláčňováním a natahováním schovat pod deku. Paradoxně, i přes tohle tvrzení, lze za nejsilnější okamžik alba považovat nejdelší titulní skladbu, kde ta přitažlivost je zaviněna nejvýraznějším rytmickým zlomem alba, poetickou pasáží s akustickými kytarami a silnou barevností Idina vokálu.
Ano, jde o moment, který se nejvíc vymyká jinak vytrvalé zarputilosti a zemitosti alba. Stejně tak i ze škorpióního coveru vykukuje změna a vytržení z jasně dané stopy. Pokud lze za něco Death Rides a Horse spontánně zatleskat, je to za tuhle vypůjčenou skladbu, které dokonale vtiskli svou tvář.
„Tree Of Woe“ je deska, která trpí přílišnou rozvláčností, hlásí se k zadumanějším hudebním polohám, takže s určitou ospalostí a melancholií se počítat musí, Death Rides A Horse občas ale dokážou nabídnout i optimističtější (i když do pojmu hudební rozvernost je ještě na míle daleko) motivy, zásluhou kterých pak paradoxně následné lpění na již použitých temnějších náladách je příliš dlouhé a tříští se obojí – živější švih i zadumaná přemýšlivost. Jednoduše řečeno – ještě že mají Death Rides A Horse ve svých řadách smyslné hlasivky Idy Marcussen a v drážkách půjčku od Scorpions. Díky nim se důvod pro poslech téhle desky dá najít celkem snadno.
|
