U Stratovarius je asi úplně jedno, jak často tady jsou, nebo k čemu se jejich turné zrovna váže. Naposledy se českému publiku představili v červenci na Masters of Rock, ale velká spousta lidí si očividně nechtěla nechat ujít jejich klubový koncert, takže MoR Café v pátek večer praskalo ve švech. Rozhodně nebylo daleko k vyprodání, protože už během první kapely bylo v sále dost našlapáno... při pozdním příchodu na ty další už člověk musel zůstat stát pomalu ve dveřích. Oblíbení Finové vyrazili po celé Evropě podporovat své nové dílo „Nemesis“ a jako doprovod si vzali moderní metalovou bandu Amaranthe, která se také těší rychle vzrůstající popularitě. Dokonce až tak velké, že šlo prakticky o double headline tour, soudě podle shodných hracích časů. Severskou trojkombinaci (Finsko, Švédsko, Dánsko) doplnili zámořstí Seven Kingdoms.

Jméno těchto power/thrasherů z Floridy mi bylo doteď naprosto neznámé, ačkoli fungují od roku 2007 a mají na kontě už tři aba. Minulý rok jim vyšlo nové s názvem „The Fire is Mine“ a právě z něj zazněly během setu hned čtyři skladby (doplnila je „Into the Darkness“ z eponymní desky z roku 2010). Kapela sice začínala se zpěvákem, teď však mají za mikrofonem malinkou a sympatickou Sabrinu Valentine, která je na pódiu pěkně rázná. Jenže to je tak vše k mému pozitivnímu hodnocení. Uznávám, že to může být tím, že tvorbu kapely vůbec neznám, ale jednoduše mi nesedli. Ani styl muziky, ani Sabrinin hlas. Navíc to bylo celé trochu zprasené kvůli zvuku a i když byl sál dost zaplněný, publikum se show nijak strhnout nedalo. Už jsem ale viděla a slyšela spoustu horších věcí, na rvaní vlasů to rozhodně nebylo.
Setlist: After the Fall, Flame of Olympus, Forever Brave, Fragile Minds Collapse, Into the Darkness

Mnohem víc jsem byla natěšená na vystoupení Amarathe. Zatím jsem je vždycky viděla jenom jako předkapelu s krátkým setem, popřípadě na festivalu, kde byl stejný problém. Na tomhle turné dostali královských sedmdesát minut a tak se jim do setu vešla nejenom hromada novinek z ještě horké desky „The Nexus“, ale také všechny zásadní prověřené hity z debutu. Ačkoli jejich tvorba není zrovna nic pro zaryté true metaláky, kterým vstávají vlasy hrůzou, když se objeví nějaká elektronika, nedej bože disco prvky, fanoušků u nás očividně mají dost. Během jejich setu bylo v publiku pořádně živo a dokonce se objevila i skupinka s vlajkou, která u nás Amarathe vítala. Pánové ji před koncertem nechávali podepsat od každého, kdo se namanul, a kapela z ní nakonec vypadala nadšeně. Ale pojďme k samotné show. Ta byla jednoduše strhující. Hádám, že je o dost snadnější udělat na pódiu pořádný brajgl, když máte místo jednoho aktivního zpěváka hned tři. Kapela měla konečně ucházející zvuk hned od začátku a bylo to tak snad poprvé, co jsem bez problémů slyšela Elize i Jakea. Už je skoro tradicí, že harsch vokalista Andy Solveström zůstává z rodinných důvodů doma, takže kapela měla i tentokrát náhradu – a sice Henrika Englunda ze stockholmských Scarpoint. Ten svůj úkol zvládl naprosto bravurně a do kapely seděl, jako by tam byl odjakživa. Začínalo se jednou z novinek, jako první zazněla „Invincible“. I když je „The Nexus“ přijímána dost rozporuplně, publikum se během setu nechalo vyhecovat natolik, že mezi novým a starými skladbami nedělalo žádné rozdíly. Z novinek nejlíp fungovaly pomalá „Burn With Me“, hned následující šlapavá „Mechanical Illusion“ a titulka „The Nexus“. Vrcholy show bych ale hledala ve skladbách z debutu – určitě především v silné závěrečné trojici „Call Out My Name“ a dvou přídavcích „Automatic“ a „Hunger“ – kapela má gradování závěru show perfektně zvládnuté. Výborně působilo i ozvláštnění balady „Amaranthine“, kdy ze začátku Elize zpívala sama, jen v doprovodu kytaristy Olofa, který se ovšem tentokrát postavil za klávesy. Dostala jsem znovu přesně to, co od kapely čekám – žádné velké umění, ale živelnou show, která vás strhne a skoro roztančí a rozhodně nabije pozitivní energií. Ještě bych ráda složila poklonu Elize. Nejen, že její hlas zní i naživo naprosto úžasně, ale navíc zvládá na pódiu nejen chodit, ale dokonce i skákat v pro mě naprosto smrtících podpadcích. A ještě se u toho celou dobu usmívá jak sluníčko.
Setlist: Invincible, Leave Everything Behind, 1.000.000 Lightyears, Serendipity, My Transition, Infinity, Burn With Me, Mechanical Illusion, It´s All About Me (Rain), The Nexus, Afterlife, Amaranthine, Call Out My Name, Automatic, Hunger

Před začátkem Stratovarius už se v klubu prakticky nedalo hnout a publikum bylo po energické show Amaranthe dostatečně rozhicované. Dle mého je nové album „Nemesis“ plné koncertních pecek a tak bylo jedině dobře, že při skládání setlistu vzali pánové novinku dostateně v potaz. Jednou novinkou se rovnou začínalo, ačkoli „Abandon“ by se hodila spíš do druhé půlky show, než jako otvírák. Zvuk byl na MoR Café vcelku ucházející, ale hned zkraje bylo poznat, že Timo nemá hlasově jeden ze svých nejlepších dnů. Hned záhy se přiznal, že prošel chřipkou a není na tom úplně nejlíp a požádal publikum, aby ho ve zpěvu podpořilo, což fanoušci rádi splnili. Timo si sice musel většinu skladeb posadit níž a pár tónů mu ujelo, žádná velká tragédie se ale nekonala a on bojoval statečně (a vzhledem k tomu, že o pár dní později museli na doporučení doktora zrušit koncert v Norimberku, asi to nebyla jenom nějaká lehká rýma). Otvírák následovala letitá klasika „Speed of Light“ a i přes drobné nedostatky vyzněla výborně. Z novinky se v setlistu uhnízdilo hned šest kousků (přesto mi pořád chyběla „Out of the Fog“) a na kapele bylo vidět, že si nové věci na pódiu hodně užívá. A ani publikum nevypadalo, že by je nehodlalo přijmou. Skvělým tahem bylo zařazení dvou ultrapozitivních kousků „Dragons“ a „Fantasy“ hned za sebe. Navíc je následovala hitovka „Eagleheart“, která obsadila místo v setlistu, které během prvních show patřilo „Destiny“. Ta mi sice dost chyběla, ale na druhou stranu bez tohoto osvědčeného hitu by byl koncert jistě ochuzený. Z řad klasik bylo velmi milým překvapením zařazení „Eternity“. Líbí se mi, že Finové svůj setlist turné od turné proměňují a člověk tak má šanci zaslechnout i skladby, které už nečekal. Jediným slabším místem tak pro mě byla „Under Flamimg Skies“, která ve srovnání s ostatními nepůsobila příliš koncertově. A kapela to zřejmě cítila, protože v Bratislavě už na setlistu nebyla. Stejně jako u Amaranthe přišel vrchol se závěrem show – jen tentokrát začal o něco dřív – už čtyři skladby před koncem, s nepostradatelenou „Black Diamond“. Následoval největší hit z novinky „Unbreakable“ a poté zpomalení v té nejlepší formě. Ať už Koti bojoval během večera s hlasem jakkoli, když došlo na „Forever“, dal si ji naprosto s přehledem, a ačkoli už jsem ji slyšela mnohokrát, měla jsem z toho opět parádní husí kůži. Publikum si s chutí a pěkně nahlas zazpívalo a hlasivky se nešetřily ani při závěrečné „Hunting High and Low“.

Outro celého večera pak už z playbacku obstarala „If the Story is Over“ a já byla v tu chvíli moc ráda, že si můžu koncert zopakovat ještě za dva dny v Bratislavě (report přenechávám kolegyni Veronice). Stratovarius se mi asi ani nikdy neomrzí. Obzvlášť, jestli budou stále přicházet s takhle kvalitním novým materiálem. Rozhodně výborná show v podání obou hlavních kapel a celkově velmi povedený večer.
Setlist: Abandon, Speed of Light, Halcyon Days, Under Flaming Skies, Eternity, Dragons, Fantasy, Eagleheart, Stand my Ground, Black Diamond, Unbreakable, Forever, Hunting High and Low