Na jedné straně je název kapely. Kruton. Na straně druhé je pojem progresivní metal. Na začátku těchto řádků je (alespoň dle autodiagnostiky kapely, osobně to spíš považuju za styl humoru Krutonu) mezi těmito pojmy znaménko plus. Přátelé, mě na tomhle spojení bylo něco podezřelého ještě dřív, než se krutoní debutové album „Lament“ poprvé roztočilo v přehrávači. A tenhle pocit (byť, pravda, kolísal) mě kupodivu neopustil ani v momentě, kdy dozněl poslední tón. Jestli kapelu k tomu zmíněnému plusku vedl fakt, že bez několika málo vteřin plnou třetinu desky tvoří instrumentální skladby (a pomineme-li úvodní „Mantru“, jsou dva zbývající nezpívané kousky i nejdelšími skladbami na desce), netuším, ale jiný důvod mě nenapadá.
Instrumentálky však (mám-li na desku nahlížet progresivní optikou) taky neoplývají kdovíjakou krkolomnou složitostí (spíš naopak). Rozhodně jim však nejde upřít fakt – a to je věc, která mě spolu s hravou a živočišně barevnou kytarou na téhle desce baví ze všeho nejvíc – že i přes to, že pracují s poměrně jednoduchými, nenáročnými a nevinnými melodickými motivy, pěstují si v sobě poměrně záživný atmosférický kořen. Který však právě díky té příliš rozsáhlé délce sama kapela má tendence přiškrtit, neboť nápady, se kterými pracují, jsou celkem snadno vyčerpatelné. A to je na straně druhé ta největší bolest desky.
Podobné je to i se skladbami, do kterých se se svým nepříliš ohebným vokálem přispívá kytarista Martex. Vokální linky a melodie jsou na tom podobně, jako ty instrumentální - v „Tanci smrti“ se mi na jazyk téměř v jednu chvíli dere Alkehol i závan motorkářoviny rané Ramayany, a tuhle povážlivou situaci ještě umocňuje učednické veršování (a podobných nevydařených střel - „Castrum Doloris“, „Suicidal jazz“ - se u Krutonu najde bohužel víc). Najdou se zde však i snadno uvěřitelné (ale prosím, definitivně při tom zapomeňme na pojem progresivní) songy. V angličtině odzpívaný „Devil“, jednoduše přímočarý metal s až primitivně humpoláckým riffem (což je v tomto případě pochvala, v téhle naivní jednoduchosti je fakt největší a akceptovatelná síla kapely), kterému i dokonale sedí hrubý Martexův hlas,
melodická hříčka „Cowboy“ se zábavově melodickým refrénem a lihově opojnou atmosférou, či podobně nekomplikovaná „Rána“. A na rovinu říkám, tak se kde Kruton snaží (a snad ani nesnaží, já v tom cítím přirozenost) být bigbítově lidový, tam jim věřím každou notu a vůbec mi nevadí ani jakási hudební neohrabanost.
Svého času (dávno tomu) jsem v ábíčku narazil na článek o gramofonových deskách vyrobených z rýže, které si po oposlouchání mohl majitel uvařit a sníst. „Lament“ mi přijde jako vhodný kandidát na tuhle podivnost a použitá rýže by nemusela ani mít příliš dlouhou dobu expirace. Nejde zrovna o album na jednorázové použití, těch chytlavějších momentů nabídne vícero, bohužel zážitek z téhle desky klesá s každou další rotací prakticky geometrickou řadou.
|
