Tři roky existující kapela (kterou uvedli do pohybu kytaristi Peter a Peter), toho na svém kontě logicky příliš mnoho nemá. Loni v červnu spatřilo světlo světa čtvrthodinová nahrávka s názvem "Genocide", obsahující čtyři skladby. K mým uším se dostala až letos a prostřednictvím tohoto článku se vám chci pokusit představit jak jmenované EP, tak hudební projev kapely GRASSITY, která již upustila od svého prvotního plánu - textově se věnovat botanice.
EP otevírá titulní "Genocide", která mě v prvním okamžiku trochu odrazovala trojnásobnou stopáží oproti ostatním skladbám – necelých 7 minut. Obavy pominuly hned poté, co song rychlostí větru (jehož sampl je i na začátku) proletěl hlavou. Nabroušené kytary a zvlášť rytmická, do jejíž melodie se opře Vomit hlubokým growlem plného vzteku a hnusu s textem o moderní genocidě, prováděné Spojenými státy na jiných státech pod pozlátkem demokracie. S třetí minutou pak přichází čas pro hrubě výbušný death metal oldschool střihu, kdy se basa s kytarami prořežou až hluboko pod kůži. Do toho rychlejší tempo rytmičáků Batchiho, který neblastuje na kopácích, ale mých ušních bubíncích. A zamyšlení na konec: „jak dlouho to bude trvat, než jejich metody demokracie dorazí až k nám“?
"Primitive" pokračuje na agresivní a kritické cestě, po které se vydala předchozí píseň. Ovšem s více osobním přístupem, který z riffů přímo čiší. Možná proto, že kapela hovoří o xenofobii, která je všudypřítomná. Líbí se mi i zpěvákův murmur, který přechází až do sebetrýznivých vyšších poloh. Sólo podané jedním z kytaristů už je jen příjemným přídavkem. "Inexcusable" je jedinou skladbou, se kterou mám menší problém. Samostatně sice funguje dobře a pořád je zde cítit silný vztek. Problém je v tom, že pokud sjedete nahrávku od začátku do konce, začnete v tomto songu pozorovat opakující se hudebnické fráze, které se objevily v předchozích písních. A je jedno, zda se jedná o riff, baskytaru, rytmus perkusí, nebo zpěvákův projev. Nakonec tu ale máme ještě "Yes We Can". Je to jeden z nejvyčítavějších a nejvzteklejších death metalových songů, zaměřený proti po moci toužící Americe, které jsem kdy slyšel. A nejen, že je protipolitická – a v případě USA jistě zaslouženě – ale je také jednou z nejlepších (ne-li nejlepší), co se týče instrumentální stránky, a to i včetně vokálů. Krom toho, musí naživo vyvolávat skutečné peklo, už jen kvůli stěžejní větě „motherfuckers, yes we can“.
GRASSITY jsou hodně mladou kapelou a přesto, že diskografie je téměř nulová, nelze pochybovat o instrumentální vyspělosti a talentu vytvářet brutální death metalové pecky. Pravda, že chyby se najdou. Menší potíž mám s Vomitem a jeho projevem. Sice se mi líbí barva hlasu i vokální styl, ale vadí mi místy průhledné pěvecké frázování a rozeznatelnost české (nebo spíš slovenské) angličtiny.
Ale je to věc osobního vkusu, nikoli obecné pravidlo. GRASSITY nabízejí kruté riffy a kytarové figury, tlačené dopředu šikovným bubeníkem Batchim, který mění tempa podle potřeby textů, kterými Vomit hlubokým a nekompromisním murmurem píchá do vosího hnízda dnešního politického světa. Takže rada na závěr: Fuck USA, hail death metal!
|
