Železnému jádru dánských melodiků Pretty Maids bude brzy už sto let. A na jejich muzice prakticky není znát, že oba hlavní protagonisté se blíží k završení páté desetiletky svého života. Nadhled, se kterým píší svoje písně a vyzrálost, se kterou je následně dokáží i přednést, by od nich člověk přirozeně očekával. Přitažlivost melodických nápadů, kterými svoje desky dokáží napěchovat, je jejich letitým poznávacím znamením. Že do svých songů dokáží pořád ládovat i kupu svěží energie, jako na aktuálním albu „Motherland“, je po těch letech, strávených v hudebním kolotoči, skvělá zpráva.
Jasně, již to není taková divočina jako před těmi třiceti lety, když Pretty Maids začínali, větší část desky se odehrává ve vláčnějším, někdy až ležérně lenivém tempu. Ale právě v té formuli, kombinující emotivní zralost, energii, typickou melodičnost, schopnost gradace, vývoje skladeb a vnitřní napětí, kterou kapela definitivně našla na albu „Spooked“a následně ji (tu lépe, tu hůře) systematicky kultivuje, je osobité kouzlo Pretty Maids. Na „Motherland“ mě fascinuje především skutečnost, že kluci, po před třemi lety skvěle přijatém „Pandemoniu“, nemají potřebu sami sobě (ani nikomu jinému) něco dokazovat a proto zní novinka velice civilně, uvolněně a sebevědomě. A navíc Ronnieho Attkinse a Kena Hammera (a aktuálně i Mortena Sandagera, který je jako spoluautor podepsán pod největšími hity alba) líbá metalová múza vcelku pravidelně a systematicky, takže i na „Motherland“ se kromě velice emotivních balad a přesvědčivých volnějších vyprávění objeví i pár nadupaných a žhavých pecek.
Pretty Maids působí jako naprosto dokonalý celek. Nelze vyzdvihovat žádného z jednotlivců, vedle suveréního Atkinsova vokálu stojí velice dramatické a náladotvorné klávesy, šťavnatá kytara i pestré bicí. Každá z položek má svoje nezastupitelné místo, dostává sólový prostor v těch správných momentech a všechno do sebe krásně zapadá. I v případě, když Pretty Maids sklouznou k obyčejnému písničkářskému rockování (např. „Sad To See You Suffer“) jsou přitažliví a uvěřitelní.
Co teprve, když vsadí na vypjaté okamžiky, jako třeba v ostrém „The Iceman“, plném typicky jedovaté dravosti, pestrých přechodů, změn tempa,
variability Atkinsonových hlasivek, excelentnosti sól i chytlavosti melodického refrénu, na divokost skandovatelných stadiónovek „Who What Where When Why“ a „Hooligan“, či na opačném pólu emocí stojící procítěné balady „Infinity“ a „Wasted“ s geniálně dramatickými klávesami.
Závěrečná slova si můžu klidně vypůjčit od kolegy Pepsiho z minulé recenze krásných služebných. Pretty Maids znovu nahráli desku, která jim jde přímo od srdce, umí hrát, mají nadhled a po třiceti letech ještě i dobré nápady. Suverénní, sebevědomá, precizní a chytlavá muzika. Respekt, pánové!
|
