K italským Mesmerize jsem měl docela zvláštní vztah. V době, kdy vydali svoje první tři alba (z nichž jedno bylo mixem dvou épíček, z jedné poloviny tvořené převzatými skladbami), tedy na přelomu tohoto a minulého tisíciletí ve mně stále ještě doznívaly příznaky závislosti na pozitivním melodyspeedu. A Mesmerize, byť v téhle kategorii nemohli ani zdaleka útočit na trůn, se řadili mezi ty kapely, po kterých jsem rád sáhnul, bez toho, že bych očekával nějakou hudební extázi. Takový příjemný, oddechový, nenáročný a asi i dost utajený střed prvoligové tabulky.
Od téhle doby uplynulo víc jak deset let. Mesmerize v mezidobí stihli vydat album „Stainless“, které mě minulo a tak nemůžu říct, jestli ta změna u Mesmerize odstartovala už tehdy, nebo až nyní, po osmileté pauze. A řeknu vám upřímně, nevidět v bookletu červené na světlounce hnědém, že rozdíl v sestavě představuje pouze jedna změnu u (přibyvší) kytary a jinak je vše při starém, nevěřil bych tomu, že se jedná o jednu a tu samou kapelu. Změnilo se až na jediné takřka všechno – Mesmerize jsou syrovější a agresivnější (místy až thrashoví), rezignovali na zpěvnost a lehkost, převládá uštěkanost a urputnost, pryč je jejich lehoučký sound na úkor drsné hutnosti, křikloun Folco Orlandiini se už necpe nikam do výšek (které se těžko daly brát jako jeho přirozeně silná poloha) a přizpůsobil se celkově hrubšímu soundu. To, co zůstalo beze změn, to je fakt, že Mesmerize, ač metalovější, i v tomhle kabátě zůstanou spíš houževnatými dělníky než tahouny žánru.
Na „Paintropy“ se dají najít povedené songy. Ti, kteří mají rádi úderné, dynamické a důrazné vypalovačky nebudou mít s hledáním žádný zásadní problém. Ti, kteří si spíš lebedí u melodií, zajásají především u závěrečné „Promises“, což je výpůjčka od (světe, drž se) Cranberries. A vzhledem k tomu, že tenhle cover je pro mě na desce tím nejpřitažlivějším bodem, je jasné, že horní příčky mého osobního žebříku můžou Mesmerize jen těžko okupovat. Když už se vymaní z hutnosti a zemitosti, a vykouknou z nich chytlavá melodie, jako třeba v „Desperate Way Out“ sklouznou Orlandiniho hlasivky k jakémusi podivnému vibrování, silně evokujícímu Guse Gabbara, svého času v řadách krajanů White Skull.
Zklamání? Subjektivně z nostalgie (z alba „Paintropy“ mám podobný pocit, jako když grunge začal utlačovat glamové vlasáčky, kteří se pak začali přizpůsobovat agresivní vlně) ano, objektivně vlastně trochu taky, neboť na „Paintropy“ nepřirozená testosteronová síla vítězí nad myšlenkou. Mesmerize zůstali zhruba tam (no možná pokles o dvě tři příčky to je…),kde jsem je měl zařazené už před lety, pouze se přemístili na trochu jiné hřiště. Ačkoliv došlo na pořádnou destrukci dávných pořádků, zázrak se nekoná. Standard, který nepohorší, ale ani nenadchne.
|
