Díky kolegovi z redakce se mi do rukou dostala poměrně interesantní debutová deska až z dalekých Filipín, ovšem od muzikantů původně švédských, na těchto půvabných ostrovech nyní žijících. Tak se dozvídáme, že i v místě, kde by člověk očekával spíš skákavé elektronické rytmy, lze najít na něco, co dokáže potěšit ucho melodika. Jak moc, to si povíme na následujících řádcích.
Všechny písně se prakticky bez jakýchkoli zásadních výkyvů drží v dávno vyjetých kolejích melodického power metalu (místy spíše hard rocku) s klávesovou podporou. Místy tak zaslechneme RHAPSODY, jindy na nás vykoukne melodika mistrů ze SONATY ARCTICY, Tobiáše, nebo Tima Tolkkiho, poté se pro změnu dostavuje pocit, že filmy jako Pán prstenů, autor hudby viděl až nezdravě mnohokrát, no a čas od času i máme pocit, že se najednou v přehrávači přepli finští válečníci TURISAS.
Nebudu chodit dlouho kolem horké kaše, toto album se povedlo tak napůl. Jeho největším záporem jsou neuvěřitelně časté repetice v některých skladbách. Můžeme sice na mnoha místech zaslechnout příjemné melodické motivy i zpěvné linky, ovšem záhy nás přestanou bavit s tím, že je posloucháme prostě neustále dokola. Děje se toho v nich prostě opravdu málo. Nabízí se srovnání se Sonátkovskou skladbou „I Have A Right“ – Tony vystavěl ji v podstatě pouze na jednom zásadním motivu, ovšem jak zvukově a aranžérsky, tak i vokálně je maximálně zdařilá a nemá šanci posluchače začít nudit. Zde se nic takového neděje, u některých písní se od poloviny uzíváte, na což, kromě ne zcela ještě zvládnutého, „songwritingu“ mají vliv jak ambivalentní projev vokalisty, tak i nepříliš povedený zvuk (o obou později).
Dramaturgicky je CD v rámci možností v pořádku. Speedové písně zde naleznout lze, a poměrně logicky se střídají s těmi ve středních tempech (kterých je zde pochopitelně převaha), na balady se též nezapomnělo. První část desky poměrně výrazně splývá (a mnohem výrazněji trpí výše zmíněnou výtkou), u té druhé ovšem začíná svítat na lepší časy a album se rázem lépe poslouchá, hlavně díky zajímavějším aranžím a vlastně i lépe napsaným písním. Mezi ty nejzajímavější bych zařadil trojlístek „Heaven´s Eyes“, která začíná klávesami podloženým, pohádkově zpěvným motivem, následovaný speedovým rozjezdem s konečně pěkně melodickým refrénem, „Alive“, jež je zase klidnější a rozjímavější, konečně následována „End Of Time“. U zbylých skladeb by se much (i masařek) našlo více.
Ještě bych se vrátil ke zmíněnému zpěvu a zvuku. Vokalista Jakob Kaasgaard disponuje silným (rozuměj řezavým) hlasem s velkým rozsahem a hard rockovým témbrem. Ovšem velmi často se pouští do extrémních výšek, což může při jeho síle působit jako sonický útok. V nižších polohách je naopak hebce hladivý. Je zkátka poměrně specifický a věřím, že pro někoho poslech tohoto alba bude jen z těchto důvodů (podobně, jako u loni recenzovaných Archontes) nereálný. V některých kompozicích mu vypomáhá filipínská zpěvačka Louiebeth Aratan. No a zvuk by měl být rozhodně výraznější. Klávesy, kterých je tu opravdu spousty, by potřebovaly podstatně důraznější, epičtěji nazvučení (anebo možná víc investic do nástroje či samplů) a kapela i mohla naskládat pod sebe více kytarových kudrlinek, ale ještě předtím je lépe nazvučit. Na druhou stranu …
… na to, že se jedná o debut, se o žádný průšvih rozhodně nejedná. A tím teď již nemyslím pouze zvukovou stránku, ale celkový dojem. Přes výše zmíněné nedostatky si myslím, že o této kapele ještě uslyšíme. Jen neusnout na vavřínech a tvrdě na sobě pracovat, vystupovat, natáčet desky a ideálně i dát do kupy kompletní sestavu. Takže palec napůl nahoru míří tentokrát na Filipíny.
Jen pro doplnění, kapela na svém oficiálním webu má nejen celé album komplet k poslechu, ale dokonce i v několika různých (akustické, rádiové, symfonické, přearanžované, do karaoke...) verzích. Ekonomický smysl tohoto kroku mi opravdu uniká.
|
