Jestli má kapela pokračovat dál, musí se vrátit Gillan. Takové bylo stanovisko Lorda, Paice a Glovera. Blackmore byl pochopitelně proti. Navíc se za Gillanův návrat postavila i vydavatelská firma, protože chtěla pětadvacet let Deep Purple oslavit ve velkém stylu. A s nejklasičtější sestavou. Blackmore ale chtěl pro kapelu získat zpěváka Mike DiMea z amerických Riot. DiMeo dokonce s Gloverem rozpracoval nějaké skladby pro album "The Battle Rages On...", ale najednou musel z kola ven. Pohlaváři na BMG si postavili hlavu, že prostě v kapele musí být znovu Gillan a basta. Blackmore tak dostal ultimátum, že musí Gillana vzít zpátky. Kytarista se tak podvolil většině, ovšem byl z toho značně rozčarovaný. Gillan tak znovu zastavil svou sólovou kariéru, stejně jeho poslední dvě alba "Naked Thunder" (1990) a "Toolbox (1991) nepřinesla kýžené ovoce a v roce 1992 byl zpět u Deep Purple.
Práce na desce šly hodně ztuha. Kapela se údajně ani jednou (pochopitelně kvůli vztahu Gillana s Blackmorem) nesešla ve studiu ani jednou pohromadě. Kytarista vždycky mizel, když se na scéně měl objevit zpěvák a naopak. Nemohl stále přenést přes srdce, že kapela na albu nepracuje s Turnerem nebo DiMeem a místo nich tam je jeho úhlavní nepřítel, který, jak Blackmore sám řekl, "je zpěvák, který nepodává dobré výkony." Přestože se firmě podařilo
dát dohromady Deep Puprle v nejslavnějším složení, kapela byla s návratem Gillana v troskách. Jenže teď to bylo trochu jinak. Teď byli všichni proti Blackmoreovi. Dokonce i Lord, který si byl s Blackmorem vždycky nejbližší, se postavil na stranu Gillana.
Comebacková deska se nakonec na pulty dostala v červenci 1993 a nesla název "The Battle Rages On..." Fanoušci v té době byli nadšeni. Mohli své modly zase slyšet pěkně spolu, protože ruku na srdce, prazáklad Deep Purple byl vždycky ve spojení Gillanova specifického hlasu a Blackmoreovy novátorské kytary. Jenže s odstupem času se na desku "The Battle Rages On..." dá nahlížet jako na album plné problémů, které se nakonec odrazily ve výsledném dojmu. Titulní věc je ovšem klasika. Skladba má v sobě všechny atributy klasických Deep Purple. Nechybí Blackmoreova sóla, na kterých vždy hudba kapely stála. Je tu typický projev
Iana Gillana, který se už nepouští do žádných závratných výšek, jako v případě alba "In Rock", ovšem na první poslech je rozpoznatelný. A je tu také pořádně slyšet Lord, jehož práce na této skladbě vybičovala ke svým starým výkonům. Začátek desky je tedy grandiózní. Pak se sice objeví ještě pár velkých chvil, ovšem už to není, co to bývalo...
"Lick It Up" je jen obyčejná rocková věcička, která proletí a vy ji prakticky ani nezaregistrujete. To taková "Anya", to je jiný kafe. Stejně jako titulní věc, má v sobě "Anya" všechny atributy klasických Deep Purple a nechybí jí ani zvláštně ponurá atmosféra, která z ní dělá následovníka "Knockin´ At Your Back Door". Blackmore ale pak trpěl pocitem, že Gillanův zpěv ji trochu zničil... "Talk About Love" je na tom stejně jako "Lick It Up", ovšem svižná "Time To Kill" zase trochu zvedá hlavu, přestože kvůli ní došlo k dalšímu z mnoha střetů mezi Blackmorem a Gillanem. Kytarista totiž tuhle věc nahrával už s Turnerem a požadoval, aby Gillan použil melodii a text od Turnera, což zpěvák pochopitelně odmítl. A už byl oheň na střeše.
"Ramshackle Man" je bluesový kousek, který jako kdyby vypadl z "Who Do We Think We Are" a "A Twist In The Tale" zase připomene "Lost In Hollywood" od Rainbow. Závěr alba je takový neslaný, nemastný. Kapela se nesnaží vybičovat k velkým výkonům. I když taková "Solitaire" obsahuje slibný refrén, totálně skladbu položí sloky, kde Gillan navíc zpívá takovým divným způsobem.
"The Battle Rages On..." měla obrovský potenciál, který ovšem nedokázala využít. Kritici chválili její příklon k sedmdesátkovému soundu, ovšem ani jim neušlo, že přece jen něco nehraje tak, jak by mělo. Skladby jsou méně výrazné, z desky je cítit napětí, které mezi členy v té době panovalo. To se naplno projevilo na turné. Hned po jeho začátku začaly na veřejnost prosakovat zprávy o Blackmoreově odchodu. Přestože podle očitých svědků měli koncerty vysokou úroveň, všechno prasklo v Praze. Tam Blackmore oznámil oficiálně svůj úmysl odejít. Po koncertě v Helsinkách bylo po všem. S kapelou na další štace už odjel narychlo angažovaný Joe Satriani.
|
