Citově zločinné písně jedinečné atmosféry, balancující uprostřed protikladných prvků. Tak zní vtipná autocharakteristika kapely Emotional Crime, napovídající, s čím se můžete setkat na jejich debutovém albu „Outside The Rain“. Za sebe můžu říct, že jde o pocitově a stylově jednu z nejpestřejších a přitom soudržných desek, které mi kdy prošly rukama. Chcete-li trochu víc proniknout do podstaty úvodní věty a dozvědět se něco víc o kapele Emotional Crime, průvodci vám budou kytarista Honza Zerzánek a zpěvačka Jana Ondroušková.
Přiznám se, že dokud nedorazilo do redakce vaše debutové cédéčko, neměl jsem o vaší kapele žádné tušení. Takže Tě poprosím o bližší představení Emotional Crime. Který z okamžiků vaší historie považuješ za ten nejvýznamnější?
Honza: Nejprve bychom rádi poděkovali za možnost představit naši kapelu prostřednictvím serveru Metal Forever.
Dali jsme se dohromady na jaře roku 2010. Tehdy jsem asi po čtyřleté pauze začal abstinovat po hudbě. Pořídil jsem si novou kytaru plus aparát, a jelikož jsem takzvaná brněnská naplavenina, vyhledal jsem přes internetový inzerát Lumíra (bicí) a Libora (kytara), kteří právě zakládali nový projekt. Na první zkoušku jsem dojel na místo srazu, kde si mě Libor vyzvedl a dovedl do zkušebny. Zde už byl připraven Jirka (basa), který tam dorazil rovněž na inzerát a ačkoliv jsme se vůbec neznali, dali jsme bez dlouhých řečí takovej malej jamík, sedli jsme si jako lidi a za pár týdnů se začalo rýsovat něco, čemu by se dalo říct i hudba:-). To by mohl být asi onen výchozí bod, ale pro mě je rozhodně nejdůležitější den, kdy (opět na inzerát) dorazila na vlakové nádraží Jana a když si s právě se rodící kapelou zazpívala, prohlásila, že by to s námi chtěla zkusit. A proto by i ty nejlepší koncerty, jaké jsme dosud zažili, bez tohoto okamžiku vlastně nebyly.
Když člověk projede váš Facebook či Bandzone, zjistí, že Emotional Crime se vcelku systematicky a pravidelně zúčastňují všemožných hudebních soutěží. Jaký největší úspěch jste v nich zaznamenali? Jaký máš názor na podobné soutěže, můžou podle tebe mladým kapelám nějak výrazně pomoci?
Honza: Ano, je pravda, že soutěží jsme absolvovali hodně. Nutno ovšem připustit, že po účasti na některých jsme už nechtěli tímto směrem dále pokračovat; občas nás však nějaké soutěže naopak velmi mile překvapily. Co se týká úspěchů – určitě byly, i když jsme vlastně ani jednu soutěž přímo nevyhráli-:). Za zmínku stojí uvést, že jsme hned ze začátku existence kapely zkusmo nahráli (za jednu neděli ve zkušebně) tři věci a takto spontánně vzniknuvší písničku „Rain“ jsme nabídli jednomu rádiu, a sice opět v rámci soutěže kapel. Píseň zahráli a doprovodili ji také velmi pěkným komentářem. V té soutěži jsme následně skončili mezi 36 kapelami celkem ze 400 skupin z ČR i SR, což pro nás byl velký úspěch. Poté jsme obsadili třetí místo v soutěži SVŠ Music Star, kdy jsme si zahráli v přeplněném brněnském Metro music klubu, kam se člověk jako amatérský hudebník jen tak snadno nedostane.
Jako další úspěch bych uvedl přímý postup do mezinárodního finále na jednom internetovém portále, kde jsme sice už vavříny vítězů nezískali, ale i za účast jsme byli velmi rádi. No a nakonec asi celorepublikové finále jedné celosvětové soutěže, kde to sice taky nevyšlo, na soutěžní koncert v klubu se však nakonec sešlo okolo 300 lidí a vznikla super atmosféra.
Co se týká mého názoru na tyto soutěže – je to zpravidla dvousečné. Na jednu stranu jsou klání kapel ani ne tak o hudbě jako o tom, kolik jste schopni přemluvit kamarádů, aby vám posílali hlasy a aby si kupovali vstupenky, což asi není úplně správně. Na straně druhé otevírají soutěže obrovské možnosti právě pro začínající kapely, protože když začínáte a nemáte ty správné kontakty, tak vesměs nemáte šanci dostat se na dobrý koncert a do nějakého známějšího klubu. Další věc je, že vám účast na soutěžích dodá obrovské množství zkušeností. Například když přijedete do Prahy na finále soutěže a myslíte si, že nehrajete špatně, tak po chvilce nasávání atmosféry a po poslechu ostatních soutěžících zjistíte, že je vše trochu jinak-:). A tohle vám třeba dodá určitou přirozenou, pozitivní pokoru a přiměřené sebevědomí. To je pro muzikanta moc důležité. A i když může být účast na soutěži občas psychicky i finančně náročná, řekl bych, že soutěže něco do sebe rozhodně mají.
Na vaší prvotině „Outside The Rain“ mě hodně zaujala vaše hudební pestrost. Byl to důsledek hledání vlastního hudebního výrazu nebo naopak, je tahle barevnost přesně tím způsobem vašeho vlastního vnímání hudby, se kterým se Emotional Crime chtějí prezentovat i do budoucna? A která z tváří vaší desky je tobě osobně nejbližší? A i když to je vzhledem k zmiňované barevnosti desky asi velice obtížné, kterou ze skladeb bys doporučil na seznámení s vaší hudbou jako první?
Honza: Je pravdou, že jednotlivé skladby jsou od sebe hodně hudebně odlišné. I my jsme si toho všimli:-). Nicméně poté co jsme zjistili, že náš playlist už takový je, shodli jsme se na tom, že pestrost by mohla být jednou z cest, po níž bychom se rádi vydali. Nechtěli bychom, aby si někdo pustil naši desku a jedna věc za druhou by byla jako přes kopírák, jak je to u některých skupin, kde se po třetí skladbě začneš nudit, protože se tam už toho zase tak moc nemění. A i když za to snášíme místy i kritiku, myslíme si, že si u nás každý najde „to svoje“ – ačkoliv výše uvedené není samozřejmě myšleno zcela prvoplánově.
Co se týká tváře naší desky, tak pro mě je důležité, že v tom každý z nás nechal kus sebe a všechny „xichty“ naší desky jsou mi proto stejně blízké:-).
No a kterou skladbu dát na představení, to je opravdu oříšek … nejraději všechny, ale mně osobně je hodně blízký „Rain“ – ten ovšem kapelu zcela jednoznačně nedefinuje, a proto bych tam přidal např. „Frosty Feel“ či „Camouflage“. Jak už z předchozího vyplývá, jednou skladbou bychom se asi představit nedokázali.
Jana: Když zkusím odpovědět vyloženě z mého pohledu, pestrost je takovou mou životní filosofií. Spojením různých protikladných prvků vzniká ten soulad, celistvost. A stejně jak někdo může říct, že tahle neucelenost nebo nevytříbenost je naší slabinou, my jsme ji od začátku viděli jako naši sílu. Mou srdeční záležitostí byla odjakživa silná hudba, skrze kterou můžou ti „pošťáci“ – muzikanti vyjádřit nějakou energii, pocit, inspiraci pro druhé. Když v hudbě cítím tuhle energii, nerozlišuji potom mezi styly a opravdu obdivuji každého, kdo dokáže vykřesnout alespoň náznak té jiskry. Já se například věnuji józe, mám ráda duchovní hudbu, ale na druhou stranu miluji třeba i death metal. Jaký je mezi tím vlastně rozdíl?? Pro mě žádný, obojí je pro mě zdrojem energie a síly.
Z naší tvorby je mi asi nejbližší „Frosty feel“, hlavně pro jeho význam a konstelaci, za které vznikl. „Camouflage“ zase odráží jiné zážitky. „Chandan hai“ je srdeční záležitostí. Každý ten kousek je něčím důležitý. A jsme zase na začátku... :-)
Jaké ohlasy na desku jste zaznamenali a je něco, co bys dneska udělal jinak nebo jste s „Outside The Rain“ stoprocentně spokojení? Řada muzikantů se zmiňuje o tom, že v procesu nahrávání slyší desku tak často, že už pak nemají chuť si jí doma pustit. Jak to máš ty, posloucháš „Outside the Rain“ doma? A po čem jiném případně rád sáhneš?
Honza: Ohlasy na desku byly jak pozitivní, tak i negativní, což nás taky posouvá dále. Ale většina ohlasů nebyla špatná. Na otázku, jestli jsme na 100% spokojeni, musím upřímně odpovědět, že určitě ne, to snad ale nemůže být žádný muzikant:-). Pořád je co zlepšovat a někam se posouvat. Určitě vím, že před příštím nahráváním strávíme více času zvukem, technikou i strukturou samotných skladeb. I když jsme měli na přípravu půl roku, bylo to pořád málo. A je pravda, že ve studiu se ti skladby zpravidla znechutí a i u mě to byl ten případ. Slyšíš to tisíckrát, pořád dokola po kouskách a nakonec se ti to i přestane líbit, ale po nějaké době se k tomu vrátíš a je to zase dobrý. Určitě jsem si desku doma párkrát pustil, ale nesjíždím ji moc často.
A co si rád pustím já? No já vyrostl na Metallice, k té se pořád moc rád vracím, ale jinak nejsem ve stylech moc ortodoxní, rovněž si rád pustím Nickelback, Slipknot, Korny mám moc rád, občas třeba Iron Maiden a spousty dalších tvrdších kapel.
Jana: Crematory, Sir Nusrat Fateh Ali Khan, Sonata Arctica, Type O Negative, Vivaldi, Kabirdas, kubánská hudba, Alanis Morissette, Nick Cave, Mozart, Cradle of Filth, HIM, Ador Dorath, Silent stream of godless elegy, Šasci v manéži, Justin Timberlake...
V obalu jsem se nikde nedozvěděl o tom, komu Emotional Crime připisují autorství hudby. Vzhledem k tomu náladovému pelmelu by mě zajímalo, jak vlastně probíhá u Emotional Crime tvůrčí proces?
Honza: Některé věci jsou dílem vždy jednoho konkrétního člena, který donese hotovou skladbu na zkoušku, ale zpravidla to bývá tak, že někdo přijde s riffem či motivem a na tom se pak dělá společně. Každý přidá nápad, a ten se buď líbí všem, nebo zapadne. Možná i proto je tam ta barevnost. Na původním návrhu obalu cédéčka to bylo rozepsané, ale pak jsme se usnesli, že je to celkem nepodstatná informace a autorství připisujeme celé kapele. Když by to někdo ale chtěl vědět, tak jsme samozřejmě ochotní sdělit, kdo co napsal-:). A to jsem mluvil o hudbě, texty si totiž dělá všude Jana sama, mimo „Prázdného pokoje“, což je celé dílo Jirky.
Ke specifiku alba patří i jeho jazyková rozličnost. Angličtina a čeština asi nikoho nepřekvapí, ale hindština rozhodně není v našich podmínkách běžným hudebním výrazivem. Máš nějaký bližší vztah k tomuhle jazyku a o čem skladba „Chandan Hai“ vypráví?
Honza: Říkali jsme si, jak to vlastně bude, jestli anglicky nebo česky, ale nakonec jsme naznali, že proč to nesmíchat jako ve starém Babylóně za časů zmatení jazyků:-). Jestli je to na škodu nebo ne, to ukáže čas a naši posluchači. No, a když se bavíme o hindštině, tak to je otázka zejména pro Janču-:).
Jana: Měla jsem tu možnost, že jsem opakovaně strávila jistou dobu v Indii ve státě Rajasthan a dýchala atmosféru tamější kultury a učila se vnímat hudbu a sama sebe. Také máme takový kroužek hindštiny, kam nepravidelně chodím, takže je mi tento jazyk blízký. „Chandan hai“ je oslavná píseň o Indii, jejím duchu a kultuře.
Mezi angličtinou a češtinou se ale stejně nerozhoduji, to prostě přijde samo. Většinou píšu texty k hotové hudbě a slova prostě přichází buď česky, nebo anglicky.
Jak jsou na tom Emotional Crime s koncertní aktivitou? Který koncert považujete za svůj nejvydařenější a kde vás bude možné přes léto vidět? Jaké jsou nejbližší aktuální plány kapely? Kdy lze očekávat následovníka „Outside The Rain“?
Honza: Ani nevím, kolik jich už bylo, ale jistě ani moc, ani málo. Za tu dobu, co jsme pospolu, tak jsme myslím měli něco kolem 30 koncertů tak nějak napříč republikou. Našli bychom jistě koncerty vydařené i nevydařené, ale když má kapela narvanej klub, dobře se hraje, lidem se to líbí a zahřeje to na duši. Takže třeba Metro music klub a Favál v Brně byly moc fajn. A když jsme křtili CD, nebylo v klubu sice ani 100 lidí, ale byli tam ti, kteří nás po celou dobu podporovali. Za takový koncert jsme vždycky rádi, kdy jim to alespoň takhle můžeme vrátit. No a nakonec bych ještě uvedl, že nedávno jsme hráli na „čarodějnicích“ v jedné dědině. Jeli jsme kamionem, ten jsme zaparkovali na hřišti a na tom návěsu jsme i hráli:-). Lidí bylo spousta a byli z akce nadšení, takže jsme byli taky hodně spokojení.
A přestože bychom nyní rádi pracovali na nových věcech, nějaké akce už na léto v plánu máme, všechno je na fb a na Bandzone. No a kdy uděláme další desku? To je zatím ve hvězdách:-). Pevný termín zatím není. Prostě až budeme vědět, že máme dobré věci na celou desku, tak do toho zase půjdeme:-).
Jaké máš s Emotional Crime ambice?
Honza: Tak jako asi každý muzikant, hrát, hrát, hrát. Hrát pro lidi, aby se jim to líbilo, a když se z toho někdy něco vyvine, tak jedině dobře:-). Pro mě by bylo super, kdyby se sem tam ozvaly i nějaké ty fesťáky, prostě jen tak samy od sebe.
Jana: Hlavně udržet tak dobré vztahy v kapele jako doposud:-).
Sami svojí hudbu charakterizujete slovy „citově zločinné písně jedinečné atmosféry balancující uprostřed protikladných prvků“. Po poslechu desky už představu o tom, co to znamená, mám, ale přeložte, prosím, tuhle definici i pro ty, co váš ještě neznají :-).
Honza: No to je tak zajímavá otázka, že na tu může odpovědět jenom Jana :-D To je pro chlapa moc náročný :-D
Jana: :-D A já si právě říkala, že to tajemno v téhle definici taky hraje svoji roli. Jak už jsem popsala výše, miluji protiklady. Bílá by bez černé nebyla bílá. Člověk se pohybuje v různých světech, společnostech, kulturách. Takovou mou životní vědou je najít pojítko mezi těmi rozdíly. A někdy nejpůsobivější bývá působit na pocity... zažehnout v jiných tu jiskru.
A na závěr už jen dodáme, že budeme moc rádi, když si nás poslechnou další lidé a naše hudba se jim zalíbí:-). A naše díky patří takovým portálům, jako jste Vy, protože se snažíte nabídnout lidem informace i o méně známých hudebních projektech. Všichni víme, že u nás je spousta výborných kapel, o kterých se ani neví. Díky EC.
|
