Druhý den se počasí neumoudřilo, ba právě naopak. Mnoho lidí tak celé dopoledne strávilo sušením bot či sháněním teplejšího oblečení. Bez pláštěnky ani krok! Do areálu jsem se dostal v době, kdy už se některé stany ve vodě přímo brodily. Zdejších nocležníků mi bylo opravdu líto. Mnoho z nich bylo dokonce nuceno přestěhovat své přístřešky ke vstupu do amfiteátru. Pojďme se ale věnovat hudbě, která mnoha lidem dodávala potřebnou sílu.

Osobně jsem se dostavil až na třetí kapelu Sebastien, pro mě největší české lákadlo celého festivalu. Bylo se totiž na co těšit. Na pódiu se vedle samotných protagonistů objevil sám velký Fabio Lione, zapěla i sympatická frontmanka Katie Joanne ze Siren’s Cry. Pardubická formace tak stejně jako na svém debutu evidentně sází na zvučná jména. Jejich kvalita je ovšem tak vysoká, že by se bez toho v klidu obešli. Ale upřímně řečeno, na oba vokalisty jsem se hodně těšil. Jako milovník ženských vokálů jsem si užil zejména hlas Katie (i přes jeden chvilkový výpadek jejího mikrofonu). Zpěvák George pěvecky neskutečně vyrostl, stejný pokrok lze zaznamenat i u ostatních členů. Slibný začátek druhého dne!
Ray: Na Metalfest jsem se tentokrát zastavila pouze na otočku a prakticky jsem stihla jenom dvě kapely. Jednou z nich byli právě Sebastien. Nějakou dobu jsem neměla možnost je vidět naživo a musím souhlasit s kolegou, že kapela neskutečně vyrostla. Oba hosté show zpestřili, ale myslím, že show by bez problémů velmi zaujala i bez nich. Všichni přítomní na pódiu se očividně vlastním vystoupením bavili, a mimo zmíněného krátkého výpadku jednoho mikrofonu nebylo show prakticky co vytknout. Potěšilo také zařazení dvou nových skladeb z chystané druhé desky.

Na Daniela Kroba (kterého můžete znát z jeho působení v kapelách Arakain či Kreyson) jsem se popravdě nijak zvlášť netěšil. Jeho sólová tvorba mě vlastně vůbec neoslovila, a tak jsem jeho vystoupení sledoval vlastně jen z čistě recenzentské zvědavosti. Do hudby se mi přes veškeré úsilí proniknout nepodařilo, což mi neusnadňovaly ani texty. Kytarista je to však výborný, o tom žádná.

Na symfonický death v podání kanadských Ex Deo jsem se už těšil o něco víc. Po působivém intru (kdy zazněla moje oblíbená soundtracková skladba „Preliator“) jsem si od nich sliboval hodně, a to nejsem žádný velký fanoušek podobných „extrémnějších“ žánrů. Zpěvák Maurizio Iacono (též frontman formace Kataklysm) se do toho od prvních tónů pustil s patřičnou naléhavostí, která perfektně podtrhla gladiátorskou image kapely. Severoameričané rozhodně nezklamali.

Deathgrindery Milking The Goatmachine jsem si dovolil vynechat. Jejich hudba mi totiž vůbec nic neříká, moje hodnocení by tedy bylo bezvýznamné.

To Bloodbound do mého vkusu zapadají daleko více. Švédy jsem měl možnost vidět už dvakrát a téměř vždycky mě dokázali příjemně potěšit. Jsem moc rád, že se jim to povedlo i potřetí. Zpěvák Patrik Johansson byl evidentně ve skvělé formě. Na pódiu byl téměř k nezastavení a diváci mu přímo zobali z ruky. Jeho hlas se skvěle poslouchal, největší sílu měl obzvlášť ve vyšších tónech. Tvorbu této heavymetalové šestky sice nijak podrobněji nesleduji, ale aktuální novinka „In The Name of Metal“ má skutečně pár velmi zajímavých hitů. Možná by stálo za to, vidět Bloodbound v nějakém menším klubu.
Ray: Stejně jako Sebastien, udělali i Bloodbound od posledně obrovský krok dopředu. U nich bude příčinou určitě zvýšení koncertní aktivity. Na Metalfest přivezli nadupaný setlist, který byl pěkně vyvážený starými i novými kousky (jen skladby z „Tabula Rasa“ chyběly, ale jsem asi jeden z mála, co si na tohle bude stěžovat) a bylo slyšet, že Patrik konečně přišel na způsob, jak si pořádně přizpůsobit skladby po Urbanovi na svůj trochu jinak posazený hlas. Kapela celkově působila mnohem uvolněněji a už to není jen frontman, který musí oddřít všechnu pódiovou show. Bloodbound jsou konečně na správné cestě stát se opravdu špičkovou koncertní kapelou. A při takové „Metalheads Unite“ nebo „Book of the Dead“ jim už nechybělo absolutně nic. Nadšené publikum nedbalo na déšť a tak měla show báječnou atmosféru. Už jenom za tenhle výkon ten výlet do Plzně (a bahno a déšť a zima a bahno) stál.

Po melodickém metalu se veškerá pozornost přesunula opět k deathové smršti. Na scéně se objevila téměř totožná sestava, jako tomu bylo u Ex Deo, tentokrát však pod daleko zvučnějším názvem - Kataklysm. Maurizio (už ve svém „běžném“ oblečení) měl v ten den evidentně energie na rozdávání. Na jeho výkonu nebyla poznat žádná únava, jeho growl tak ani na chvíli nepolevil. Pro deathmetaloví nadšence to musel být velký zážitek!

Největším tahákem celého festivalu byly pro mě až dvě následující kapely. První na řadě byla Katatonia, kterou jsem měl možnost vidět úplně poprvé. Jejich melancholický prog jsem si oblíbil zejména díky skvělé desce „The Great Cold Distance“, z níž v ten večer zazněly hned čtyři skladby. Kapela tomuto materiálu evidentně věří. Stejný prostor však dostal i jejich nejnovější počin „Dead End Kings“, kterému jsem dlouhou dobu nemohl přijít na chuť. Jak už jsem ale u Katatonie zvyklý, jejich hudbě se prostě musí dát víc šancí. Dovedu si proto představit rozporuplné pocity lidí, kteří tuto formaci ještě neměli možnost poznat. Výhodu tedy rozhodně měli ti, kteří jejich tvorbu dobře znají. Já si to užil maximálně! Kontrasty mezi pomalejšími a rychlejšími tempy mě u nich prostě baví. Vokalista Jonas Renkse má navíc příjemně zabarvený hlas, který dokonale navozuje onu melancholickou atmosféru. Chvílemi jsem měl dokonce pocit, jako kdybych ho poslouchal přímo z desky. Pro mě jeden z vrcholů celé akce!

Den zakončovala finská stálice Sonata Arctica, která zde prezentovala svojí aktuální novinku „Stones Grow Her Name“. Obecenstvo se tedy museli přeorientovat na trochu veselejší vlnu. Z této fošny nakonec zaznělo sedm skladeb. Namátkou bych zmínil neskutečně zábavnou popovku „I Have A Right“ či country řízlou „Cinderblox“. Obě písně překvapivě z celého koncertu zafungovaly nejvíce. Celkový dojem mám však trochu smíšený. Tony Kakko nezpíval rozhodně špatně, jen si s těmi všemi tóny až moc „pohrával“. Chvílemi jsem měl dokonce pocit, že některé pasáže zbytečně fláká. Možná za to mohl i celkový zvuk, který mohl být určitě hlasitější. V některých momentech jsem Tonymu skoro vůbec nerozuměl. Jako fanoušek této skupiny jsem si však jejich vystoupení užil. Velkou pochvalu si zaslouží dvojice Henrik Klingenberg (klávesy) a Elias Viljanen (kytara), jejichž instrumentální umění byla radost sledovat. Jejich sóla nenudila, naopak vždy osvěžila. Zaznít samozřejmě musely všechny zásadní hity, jako „Fulmoon“ či „Replica“. Velkou radost mi však udělala i starší „Broken“. Sonata mě tedy i přes výše uvedené připomínky pobavila a důstojně zakončila druhý den.