Co vlastně čekat od nového alba Blackmore´s Night? Asi těžko něco jiného než renesanční folk rock, který má k Deep Purple daleko asi tak jako z Plzně na Měsíc. Ritchie Blackmore byl vždycky příznivcem středověkých hudebních variací, které sem tam implantoval i do hudby Deep Purple. Než se definitivně zbláznil do (o dvě generace mladší) sličné Candice Night, šlo to s ním ještě vydržet. Pak ale nechal uzdu své středověké fantazii řádně puštěnou a vznikl z toho hybrid Blackmore´s Night. Jasně, pochopitelné je, že po instrumentální stránce je všechno v pořádku (což u Blackmorea je samozřejmost), jenže hudba jeho a jeho ženy dost často hraničí až s nevkusným kýčem. To bylo na debutu „Shadow Of The Moon“ a je to i na posledním albu „Dancer And The Moon“.
Schválně si zkuste z novinky pustit rozjuchané zrůdnosti „Trioka“ a titulní „Dancer And The Moon“ a přesně víte, o čem mluvím. Pak je tu „The Moon Is Shining (Somewhere Over The Sea)“, která pomalu zní jako tvrdší Boney M, což je také děs. Někdy deska začne nudit ve zbytečně rozmáchlých a utahaných kompozicích jako „The Ashgrove“ nebo „The Last Leaf“, ale jinde se Blackmore vybičuje ke slušnému výkonu, jako třeba v úvodní „I Think It´s Going To Rain Today“, kterou si Ritchie vypůjčil z repertoáru amerického pianisty Randyho Newmana. Skladba zaujme zejména proto, že Blackmore pustí v sólech ke slovu elektrickou kytaru a v tu chvíli je jasné, kdo že to psal hudební dějiny a kdo že má vlastně největší zásluhu na těch pravých Deep Purple.
Ony coververze jsou na desce hned tři, stejně jako v případě minulého alba „The Autumn Sky“. Jenže teď jsou o poznání zajímavější. Randyho Newmana už nechme stranou a podívejme se na zbylou dvojku. První z nich je „Lady In Black“, nesmrtelná hymna od souputníků Deep Purple Uriah Heep. Blackmore tuhle skladbu upravil do mnohem jednodušší podoby (jako kdyby originál bych bůhvíjak složitý, že jo…) a ozdobil ji středověkým kytarovým sólem. Verze Blackmore´s Night není marná, originál je samozřejmě originál, ale tahle se dá poslouchat. A druhou coververzí je verze vlastní skladby „Temple Of The King“, samozřejmě z repertoáru Rainbow. Zde se, podle mého, dokonale podařilo navodit původní atmosféru, která stojí především na Ritchieho kytaře.
Kapitolou samou pro sebe je poslední skladba desky „Carry On… Jon“, což není nic jiného, než Blackmoreova pocta letitému parťákovi a spoluzakladateli Deep Purple, před rokem zemřelému Jonu Lordovi. „Carry On… Jon“ je samozřejmě nejlepší skladbou desky, kde Blackmoreův Fender Stratocaster kouzlí čarokrásné bluesové melodie, které místy připomínají nesmrtelnou „When The Blind Man Cries“. Poctu Lordovi vysekli na své poslední desce „Now What?!“ prostřednictvím skladby „Uncommon Man“ i Deep Purple a kdybych měl obě dvě skladby porovnat, na plné čáře u mě vítězí ta Blackmoreova.
Nádherný konec desky, kde zazní i pro Lorda tak klasické hammondky. Jinak deska je, jako u Blackmore´s Night vždy, rozporuplná. Je to s ní stejné, jako s těmi ostatními. Prostě člověk by chtěl Blackmorea slyšet v jiné poloze a přitom ví, že to prostě už tak nemůže být. V případě „Dancer And The Moon“ dávám o stupeň vyšší hodnocení, než tomu bylo u předchozí „The Autumn Sky“. Může za to ale především „Carry On… Jon“. Jedna z nejlepších skladeb tohoto roku…
|
