Oba dva dny, pátek i sobota, přinesly spoustu zajímavých hudebních zážitků. Hlavní hvězdy nezklamaly, některé české kapely zase velmi mile překvapily. Nedělní program byl pak z mého pohledu nejslabší, i když zase nabídl velká jména.
Než se však dostanu k hlavnímu dění posledního dne, dovolím si věnovat pár řádku i menšímu dějišti „Skutečná liga stage“, o kterém jsem v mých předchozích článcích nepsal. Zde se v rámci mezinárodní hudební soutěže představilo plno kapel rozdílných kvalit. Je pravda, že jsem zdaleka neviděl všechny, ale občas jsem do tohoto malého stánku také nakoukl. A udělal jsem dobře! Pár kapel by si totiž větší pódia rozhodně zasloužili. Důkazem toho jsou třeba brněnští Gate Crasher, kteří slaví úspěch se svým novým albem „Bitterfly“. Dále bych zmínil hardcorové Corposant či indie rockery Pankix.
Teď se ale věnujme hlavnímu dění. Do Poříčí jsem sice dorazil s menším zpožděním, ale vlastně jsem nepřišel o nic zásadního. Jen mě trochu mrzí, že jsem nestihl skupinu The Streetfighters. Českou legendu Arakain jsem si však utéct nenechal. Ostatně na hity jako „Ďábelská hra“, „Paganini“ či „Apage Satanas“ se vždy těším. Kapela podle mě v Poříčí předvedla svůj standard. Honza Toužimský je znamenitý zpěvák, který si však nepotrpí na nějaká velká gesta či dlouhosáhlé promluvy. Přesto se mi jeho projev zdá přirozený a sympatický. Kromě výše uvedených skladeb se dostalo samozřejmě i na věci z nejnovější desky „Homo Sapiens..?".
Po skončení se celý dav rychle přemístil k druhé stage. Tam už nějakou tu chvíli dováděli maskovaní Dymytry. Rozjetá atmosféra dokázala všechny pozdně příchozí vtáhnout, kapela tak v „drtivé“ show mohla bez problémů pokračovat. A přestože si Dymytry doma asi jen tak nepustím, celé vystoupení mě hodně bavilo. Pokud se naskytne další příležitost, rozhodně nebudu váhat a zajdu na ně znovu.
To o kapele Vypsaná Fixa bohužel říct nemůžu. Jejich texty sice považuji za celkem zajímavé, živé vystoupení však nejspíš není nic pro mě. Tento čas jsem proto využil na občerstvení. Při mém návratu se už připravovala karvinská jistota Doga, která mě vždy na festivalech hodně bavila. Basinfirefest v této tradici pokračoval. Vystoupení odsýpalo jako hodinky a kapela servírovala jeden hit za druhým. Přesto jsem se nakonec rozhodl přemístit na vedlejší scénu.
Tam už totiž měli hrát melodičtí deathmetalisti Rising Dream. Kvůli technickým problémům se však začalo s desetiminutovým zpožděním. Chorvati z toho byli zpočátku sice trochu nesví, nakonec se ale dokázali plně odreagovat. Pohledná zpěvačka Ines Tančeva umí opravdu pořádně zařvat (občas z jejího pohledu šel skoro až strach). Srovnání s Angelou Gossow z Arch Enemy se asi nevyhneme. Vždyť vedle mě stálo hned několik lidí s tričkem této švédské kapely. Rising Dream k nim rozhodně nemají daleko. Rozdíl je možná nejvíce patrný v kytarových melodií, které jsou u Švédů výrazně chytlavější. Vokál je pak u obou zpěvaček velmi podobný, akorát s tím rozdílem, že Ines občas použije i čistý zpěv. Chorvatská kapela má skutečně velký potenciál. A jestli se jim v dalších letech podaří napsat nějaký větší hit, můžou to dotáhnout opravdu daleko.
Kvůli časovým změnám v programu se s předstihem objevili nu-metalisti Coal Chamber, na které se v posledních letech trochu zapomnělo. Američané dali nicméně od počátku všem najevo, že jsou stále v plné síle. To dokazovali prostřednictvím tvrdých kytarových riffů s údernými slogany a výraznými bicími. Nepříliš komplikovaná hudba však moji pozornost upoutala jen na chvíli. Přesto se dá vystoupení z hlediska žánru hodnotit kladně.
Zlatý hřeb nedělního večera nastal s příchodem populárních Soilwork, kteří už jsou ve svém žánru považováni za ikonu. Nasazení kapely a celková energie taky podle toho vypadala. Björn „Speed“ Strid je prvotřídní vokalista, který brilantně střídá growling s čistým melodickým zpěvem. Právě tyto kontrasty považuji v hudbě těchto Švédů za jakési záchytné body. Jejich hudba je na mě totiž po instrumentální stránce stále hodně deathová (místy i thrashová). Umění kytarového dua Sylvain Coudret – David Andersson bylo přesto zábavné sledovat. Uznání si však zaslouží i všichni ostatní. Soilwork předvedli vynikající a energickou show, na kterou dlouho nezapomenu.
Své zastoupení na festivalu měl nakonec i na poslední chvíli thrash, a to v podání německé smečky Exumer. Ta je na svůj žánr náležitě hrdá, což zpěvák Mem von Stein dával několikrát svými proslovy náležitě najevo (při jednom z nich jsem dokonce osmkrát napočítal slovo „fuck“). Rychlé a intenzivní bicí, agresivní vokál a úsečné riffy – pro žánrového fanouška určitě ráj. Na mě to po delší době působilo dost otravně. Když už thrash, raději jiné formace …
Jedenáctý ročník Basinfirefestu hodnotím velmi kladně. Pořadatelé znovu nabídli velmi zajímavý line-up, na kterém si každý vybral to své. Pochvalu si zaslouží i celková organizace, která se rok od roku ve Spáleném Poříčí posouvá směrem k lepšímu. Už teď se těším na příští rok. Věřím, že to bude stát znova za to.
|
