Skoro to vypadá, jako by se Dark Moor chtěli vrátit do doby vinylů a sami se se sebou natočili splitko. Jejich deváté album je totiž poměrně jasně rozdělené na dvě půlky – strana první upřednostňuje jejich svižně pohodový a silně melodický power metal, na straně druhé dominuje záliba principála Enrika Garcii v symfoniích, dramatičnosti a atmosféře. A pochopitelně, že tyhle dvě strany mince spolu tvoří velice hodnotný penízek. Který možná není na první poslech tak blyštivý, jako byla alba „Tarot“ a „Autumnal“, ale ve chvíli, kdy vám začnou melodické háčky zalézat pod kůži, zjistíte, že Dark Moor úspěšně atakují sílu těchto alb.
„První strana“ desky má jednoho hlavního hrdinu, pěvce Alfreda Romera, a jednu poměrně skromnou charakteristiku – obyčejně dobré album. Až do té chvíle, než zazní baladické „Gara & Jonay“ je „Ars Musica“ poměrně nenápadná (někdy až příliš). Tedy byla by. Power metal, který Dark Moor nabízejí, má všechno, co má mít. Má potřebnou chytlavost, potřebnou dynamiku i velice solidní hráčské výkony. A díky tomu, že mu chybí jakákoliv snaha o exhibičnost, sebemenší stopa urputnosti, či křečovité snahy o přitažení pozornosti, zní až překvapivě uvolněně (někdy až písničkářsky lehce, vrcholem této ledabylé elegance je „This Is My Life“). Pokud snad vás napadne kacířská myšlenka, že by to mohla být časem nuda, je tady příjemně civilní Alfredův hlas. Možná vám na displeji zabliká x-zpěváků, kteří mají zajímavější barvu hlasu, kteří vás svým projevem strhnou daleko rychleji…, ale zaposlouchejte se do podmanivé přirozenosti Alfredových hlasivek, ze které jde síla a atraktivita tak nějak úplně mimochodem, jako by bez vyložení jakéhokoliv úsilí. A že to celému ansámblu funguje naprosto spolehlivě, posuďte v „The City Of Peace“, které ve vytrvale kompaktním celku nabídne i dostatek prostoru pro individuální kreace. A vůbec není náhodou, že bonusově akustické přepracování i vizuální ztvárnění si vysloužila nenápadně vzrušující, přirozeně zpěvná optimistická „The Road Again“.
Na „druhé straně“ desky přijde kouzlení s cukrátky. Laskavá „Gara & Jonay“ s barovým nádechem, opětovnou výpomocí Berenice Musy a nasládlými sbory jako by otevřela dosud pevně uzavřená stavidla pompéznosti. Ta naplno udeří v ukvaltované symfonii „Living In A Nightmare“ (druhý bonus rozšířené verze tvoří čistě orchestrální podoba tohoto songu, japončíci pak mají k dispozici zorchestorvaných dalších pět kousků) s kolotočem bombastičnosti a s excelentně emotivním Romerovým vokálem.
Asi nejchytlavější pecku si Dark Moor přichytali ve svém rodném jazyce. Výpravnost, výrazné černobílé klapky a až snově přesvědčivý Romero, zpívající s neuvěřitelnou grácií – to je granadské vyznání „El ultimo rey“. A snad aby setřeli ten dojem rozdělení alba, finišují Dark Moor s instrumentálkou „Asturias“, ve které dokonale skloubí obě složky svojí tvorby.
Čistokrevné hudební divadlo. Navíc (byť z hlediska současné uspěchané doby to možná není ideální tah, protože ti, kteří dají na rychlý poslech pouhých prvních tří skladeb se ke kouzlu téhle desky nikdy neprokousnou) hodně rafinovaně postavené, protože jeho síla, která nabobtnává a roste, vám docvakne teprve až ve chvíli, kdy na místo zapadne poslední dílek téhle vydařené skládanky.
|
