Počasí se letos opravdu vyvedlo nadmíru. Chvílemi sice slunce pařilo až příliš, ale naštěstí se občas vyskytly i milosrdné mraky, které daly obecenstvu na rozpáleném betonu i ubohým kapelám na pódiu trochu odpočinout. Do mých osobních preferencí v pátek zapadaly pouze dvě odpolední kapely, takže to vypadalo na trochu klidnější den. A ačkoli to byl teprve druhý den festivalu, síly už přeci jen trochu ubývaly, takže přesvědčit se k časnému vstávání byla opravdu známka odvahy. Já si sice gratulovala za svůj včasný příchod do areálu, ale kolega Mikka to zvládnul ještě o něco časněji:

Mikka: Protože i druhý den sliboval velmi zajímavou podívanou, bylo velmi důležité rozvrhnout si síly. Přesto jsem se rozhodl přivstat si. Na pódiu totiž časně ráno hráli brněnští Gate Crasher, kteří v současné době pečlivě prezentují svoji aktuální novinku „Bitterfly“. Kapela se proto z větší části zaměřila právě na tento materiál, který se vyznačuje příjemnou a pohodovou atmosférou. V podobném duchu vlastně probíhalo i celé vystoupení. Moravské čtveřici české texty evidentně svědčí, skladby jako „Gilotinou“ či „Ego“ jsou toho jasným důkazem. Po ránu parádní osvěžení!

U kapely Seven si vždy můžete být jistí, že se dočkáte velkého nasazení v kombinaci s technickou přesností a precizností. Nicméně jistého posunu si nelze nevšimnout. Zkušenosti, které během posledního roku nasbíraly, jsou skutečně patrné. Lukáš Písařík je navíc na pódiu jako ryba ve vodě, hudební kvalita je tedy zaručena. Určitý problém však může nastat při nesoustředěném poslechu.

NeonFly jsou pravděpodobně největší mladou nadějí na britské melodicko-metalové scéně. Minulý rok si zahráli na malém pódiu a letos se vrátili, aby svoji parádní show předvedli většímu množství lidí na tom hlavním. Základ setlistu pořád tvořila většina debutového alba „Outshine the Sun“, dočkali jsme se ale i ochutnávek z připravovaného následovníka. Navíc u nás kapela po dlouhé době konečně vystoupila se svým původním bubeníkem Borisem. Ten, kdo je nikdy předtím neviděl, musel být rozhodně překvapen, jak extrémně energická banda po rozpáleném pódiu pobíhala – zpěvák Willy několik prvních skladeb dokonce v dlouhém kabátě. Musím znovu zopakovat, že Willy je jednoduše rozený frontman. Kapele přál zvuk, takže vynikla jeho výborná hlasová forma. Výšky ve skladbách zvládal i během neustálého pobíhání, válení se po zemi a šplhání na konstrukci. Dokonale zvládá i komunikaci s publikem - došlo na klasické přesvědčování, aby všichni udělali krok vpřed, tentokrát i s názornou ukázkou. Na rozezpívání publika vyžadoval, abychom se rozdělili na dvě půlky s naprosto přesnou čárou uprostřed, a následně vynadal člověku, který mu ji kazil. Druhou půlku show pak svými bruskami, ohnivou show a dýmovnicemi ozvláštnily dvě děvčata z alternativního uskupení Cyanide Girls. NeonFly velké pódium opravdu slušelo a podle jejich výkonu i slibných ukázek z nového alba to pro kapelu vypadá na velmi slibnou budoucnost.

Elvenking mají s NeonFly koncertně hodně společného. Ale i když hyperaktivního Damnu považuji za jednoho z nejlepších frontmanů na scéně, v přímém srovnání s Willym vypadal skoro líně. Ale to by asi vypadal každý. Na úvod show sám vylezl na pódium v dlouhém plášti a v bílé masce, ve stylu nového alba „Era“. Z této povedené placky nakonec během setu zazněly tři skladby. Zbytek byl poskládán docela zajímavě. Vedle „Runereader“ z předchozího alba a zaručených hitů „The Divided Heart“ a „The Winter Wake“ zazněly nečekané kousky jako „Neverending Nights“, „Trows Kind“ a dokonce i skladba „Pagans Purity“ z debutu „Heatenreel“. Jejich obměňování setlistu je sympatické, protože naštěstí všechny jejich skočné folkové skladby naživo fungují. Bohužel Elvenking byli další z řady kapel, které doplatily na špatný zvuk. Lethienovy housle prakticky nebyly slyšet, což byl docela problém, protože hudba elfů je na nich výrazně postavená. I přesto byl jejich koncert zdrojem pozitivní energie, jako tomu bylo ostatně pokaždé, co jsem je měla možnost vidět.

Mikka: Elvenking jsem naživo viděl úplně poprvé. Moje zvědavost byla proto v té největší možné míře. Italové mě však nemuseli dlouho přesvědčovat. Damna skutečně patří k nejenergičtějším frontmanům na metalové scéně. Je pravda, že jsem od kolemjdoucích zaslechl jistou nespokojenost se zvukem, mne osobně se ale zdálo vše v pořádku (i když je pravda, že jsem celé dění sledoval z povzdálí).

The 69 Eyes měli ve Vizovicích poměrně hodně fanoušků. Ať se však snažím sebevíc, do jejich temné a romantické atmosféry mi dělá velké potíže proniknout. Je to celkem paradox, protože samotná hudba rozhodně není nijak výrazně komplikovaná. Finové místy naopak sází na rock’n’rollovou přímočarost a hitovost. Z celého vystoupení se mi nicméně vybaví pouze nápadná image kapely a výrazně hluboký vokál Jyrkiho 69. Mnozí by ale jistě byli jiného názoru …

Vrchol pátečního dne bezpochyby patřil kapele Rage, která si s sebou přivezla velký orchestr Lingua Mortis. Protože mám na spojení metalového a symfonického světa obrovskou slabost, očekával jsem samozřejmě jenom to nejlepší. Jenže to jsem ještě netušil, že tento projekt (který navazuje na desku „Lingua Mortis“ z roku 1996) velká očekávání ještě daleko předčí. A bylo celkem jedno, že výrazná většina setlistu byla sestavena z věcí, které neměl možnost nikdo slyšet. Nové skladby v sobě totiž ukrývají takovou dávku emocí, že na ohromení stačí pouze jeden jediný poslech. Viktor Smolski je opravdu mistrovský skladatel, jehož schopnosti by se evidentně uplatnily i v oblasti filmové (či vážné) hudby. Přítomnost orchestru navíc členy kapely Rage nijak neomezuje. Jejich nástroje se vedle smyčců „chovají“ jako rovnocenní partneři (zejména Viktorova kytara má stále velké uplatnění), metalový rukopis je tak zcela zachován. Neuvěřitelně dokonalá symbióza!

Devin Townsend Project pro mě byla koncertní výzva. Do tvorby tohoto šíleného Kanaďana se mi ještě nepovedlo pořádně proniknout a jediné album, které mám aspoň trochu naposlouchané, je novinka „Epicloud“. V zákulisí údajně velice tichý a stydlivý člověk se na pódiu mění v totálního cvoka, jehož myšlenkové pochody lze jen těžko sledovat. Je to také jeden z mála lidí, kterým lehce projde nejen urážení publika jako celku, ale dokonce i vybraných jednotlivců. Je vidět, že se sám naprosto nebere vážně a uvolněnost a pohoda z něj jenom čiší. Samotná jeho tvorba pak kolísá mezi pohodovkami typu „Where We Belong“ z nové desky až po tvrďárny jako „Juular“ nebo „Planet of the Apes“. Vše bylo zabaleno do pořádné dávky psychedelie a samotnou hudbu podporovala výborná projekce. Nechyběl samozřejmě ani Ziltoid. Mám ale pocit, že aby si publikum užilo Devinovo vystoupení naplno, bylo by potřeba, aby se během něj podávaly psychedelické látky. Lidí, kteří měli trpělivost ponořit se do jeho velmi specifické tvorby, nebylo rozhodně tolik, kolik by si jako headliner dne zasloužil. Sama jsem sice měla rozporuplné pocity (víc mi vyhovovaly jemnější polohy jeho tvorby), ale na druhou stranu jsem se královsky pobavila.

Mikka: Vysoce nastavenou laťku nepřekonal ani kanadský mág Devin Townsend. Nutno však říct, že vinu musíme přičíst příšernému zvuku, který tento ročník zlobil kapely poměrně často. U tvorby Devin Townsend Project je tento nedostatek obzvlášť cítit. Stačí si poslechnout poslední desku „Epicloud“. Tam je potřeba, aby byl zvuk krystalicky čistý a vyvážený, teprve potom se posluchač dočká toho správného vyznění. Devinovi se i přesto podařilo některé fanoušky naladit na „jeho“ optimistickou vlnu, i když se o to částečně zasloužila velmi vtipná projekce. Prostor byl věnován všem jeho sólovým deskám, zazněla tak třeba agresivní „Juular“, hitovka „Supercrush!“ (škoda, že u toho nebyla zpěvačka Anneke van Giersbergen) či balada „Where We Belong“. Posledně jmenovaná v ten večer zafungoval asi nejvíce. Snad se této bandě příště více poštěstí.