Polovina festivalu byla za námi, ale spousta hudebních zážitků byla ještě na obzoru. Pro mnoho lidí měl přijít vrchol festivalu právě v podobě sobotních headlinerů, ať už to byli mega-populární příšerky Lordi nebo kytarový mág Yngwie Malmsteen, o kterém nelze říct, že by ho poslední dobou byla plná pódia, takže jeho vystoupení pochopitelně vzbuzovalo zvědavost. No a někteří z nás si ten den aspoň našli své oblíbence mimo hlavní večerní program.

Mikka: Sobotní den jsem odstartoval s pražskými Egotrip, kteří jsou na naší scéně celkem unikátní. Kapela už v minulosti nasbírala velmi cenné zkušenosti, zejména jako předkapela finským Waltari. O jejich hudbě to leccos naznačuje. Samotní protagonisté svůj styl označují jako crossover či nu-metal, v jejich hudbě proto najdeme spoustu moderních prvků. Podobných formací, které neuznávají žánrové hranice, se ten den ve Vizovicích sešlo více (shodou okolností i Waltari). Egotrip se pro mě stali prvním velkým překvapením. Téměř hodinové vystoupení rychle odsýpalo a já se (i když z tribuny) bavil maximálně.

Od Silent Stream of Godless Elegy už naopak moc dobře vím, co můžu čekat. Za tu dobu, co je sleduji, mě ještě nikdy nezklamali. Přesto si jejich tvorbu raději poslechnu v nějakém menším klubu, malá pódia jim totiž podle mě sluší o trochu více. Moraváci nicméně předvedli svůj standard. Z každé jejich desky zazněla minimálně jedna skladba, při čemž musely zaznít ty největší hity. Již tradičně se největšího ohlasu dočkala skladba „Slava“. Pěvecké duo Hanka s Pavlem se jako vždy skvěle doplňovalo, fanoušci jim dokonce se zpěvem několikrát rádi pomohli. Popularita této kapela zjevně neustále stoupá …

Jestli někomu letos zvukař opravdu zruinoval vystoupení, byli to jednoznačně Amaranthe. Tahle moderní metalová kapela staví své vystoupení převážně na trojici vokalistů, takže je docela problém, když jim nefungují mikrofony a odposlechy. Při většině českých vystoupení byla tímto problémem většinou postižena pouze Elize, ale tentokrát bylo skutečně fascinující sledovat, jak postupně odcházejí a zase nabíhají všechny tři mikrofony a místy vypadávají i backing tracky. A aby toho nebylo málo, Olofova kytara nebyla slyšet prakticky vůbec, a to po celý koncert. Aspoň že mikrofony se po několika skladbách srovnaly. Publikum naštěstí na kapelu nezanevřelo a zbytek show proto proběhl ve výborné atmosféře, o kterou se postarala slušně zaplněná plocha. Kapelu narozdíl od posledního turné podpořil původní vokalista Andy Solveström, který během „Burn With Me“ ukázal, že vedle zdatného growlera je i obstojný kytarista. Velkou devízou kapely je samozřejmě vokalistka Elize, která přitahovala pozornost většiny přítomných mužů. Amaranthe je ale potřeba ocenit jako celek, jejich energická show a skladby jako „Call Out My Name“ nebo „Hunger“ jsou prostě zábavné. A publikum jim jednooduše zobalo z ruky.

Mikka: Jak už bylo řečeno v předchozích reportech, zvuk se stal velkou překážkou pro mnoho kapel, včetně headlinerů. Asi vůbec nejhůř na tom byla švédská senzace Amaranthe. Na moderní metal jsem se v jejich podání moc těšil. A nebyl jsem rozhodně sám. Velký kotel, který se pod pódiem vytvořil, evidentně naznačuje, že popularita těchto Švédů je obrovská (a určitě ještě poroste). Jenže hned od počátku se trojice zpěváků potýkala s velmi nepříjemnými technickými problémy spojené s jejich mikrofony (slyšet byla vlastně jediná Elize). Fanoušci dali svoji nespokojenost najevo různými (nepublikovatelnými) nadávkami na zvukaře. Když se však zhruba po pěti skladbách podařilo „zapojit“ i zbylé dva mikrofony, euforie mohla začít naplno. Publikum bylo po popově chytlavých skladbách jako „The Nexus“ či „Hunger“ přímo hladové. Podobných hitů byste v tvorbě Amaranthe našli spoustu, pro koncert tedy úplně ideální. Největší síla jejich show (je stejně jako na albech) v ústřední pěvecké trojici, u které byste těžko hledali nějakou slabinu. Střídání či různá kombinace těchto tři hlasů mají vysoce přitažlivý účinek, jsem si proto jistý, že za pár let se dočkají hlavního festivalového času.

Hned následující Brainstorm neváhali na nastolenou atmosféru energicky navázat. Už několikrát jsem napsala, že Andy je vynikající frontman. A nemusí toho vlastně ani tolik dělat. Jenom vstoupí na pódium, publikum ho miluje. A on to umí ještě vylepšit například slézáním z pódia a blízkým kontaktem s fanoušky. Ačkoli z Brainstorm nikdy nebude opravdu velká kapela, u nás si trpělivě vybudovali pevnou základnu fandů, kteří při nich očividně věrně stojí. Kapela vsadila na naprosto klasický setlist, který byl jen mírně narušen dvěma skladbami z posledního alba „On the Spur of the Moment“, které prostě nějak ne a ne fungovat. Ovšem to se nedá říct o kouscích jako „Shiva´s Tears“, „Fire Walk With Me“, „Falling Spiral Down“ nebo „All Those Words“, při kterém si publikum zopakovalo oblíbený sborový zpěv, který si mnozí budou určitě pamatovat z minulého pozdně nočního vystoupení kapely na festivale. Dočkali jsme se pořádné porce klasického power metalu, která mě v kombinaci s předchozími Amaranthe nabila energií na celý zbytek dne.

Mikka: O největší žánrovou variabilitu na festivalu se postarala finská formace Waltari, ke které chovám hluboký respekt. Mám totiž rád umělce, kteří se nebojí kombinovat různé žánry. Osobně si myslím, že v současné době je to jedna z cest, jak se stát originálním a jak najít novou a unikátní cestu. Waltari svoji jedinečnost už dokazovat nemusí. Hudebních stylů, které ve své tvorbě dokázali pojmout, je nespočet. Celkový mix je vždy namíchán velmi vkusně a nenásilně. O tom jsme se ostatně mohli přesvědčit i na Masters, kam přijeli po dlouhých sedmi letech. Ono přijít této hudbě na chuť samozřejmě chvíli trvá (mnoho lidí to bohužel vzdalo už po pár písničkách). Jenže pokud se této partě rozhodnete dát trochu více času, odměna se jistě dostaví. Pro mě osobně to byl velký zážitek!

To, že první dvě desky „Wolfheart“ a „Irreligious“ od portugalských Moonspell jsou dodnes hodně oblíbené, o tom není pochyb. To ví i sami Portugalci. Setlist tak výhradně sestavili právě z těchto veleúspěšných alb. Na tom bohužel nevidím nic speciálního, protože předloni tomu bylo zrovna tak. Mé oblíbené placky „Night Eternal“ z roku 2008 se tak asi v živém provedení nedočkám. Úsilí vytvořit tu správnou a temnou atmosféru se každopádně povedlo, ale podle mě se z toho dalo vyždímat daleko víc. Určitý podíl za to nese poměrně brzká hodina. Co si budeme povídat, noční čas se k Moonspell hodí daleko více. Na druhou stranu ale potěšila přítomnost zpěvačky Mary Demurtas z norské skupiny Tristania. Milovníci začátků těchto gotiků určitě spokojení byli, já doufám, že se příště dočkáme i novější tvorby.

Veronika: Naposled, když jsem já osobně viděla Moonspell, hráli na MoRu ve velmi pozdních nočních hodinách, která k temné hudbě Portugalců pasuje daleko lépe. Noc a tma dokonale podkreslující atmosféru tentokrát chyběly, ale kapela se předvedla v plné parádě i za denního světla. Neuvěřitelně charismatický frontman Fernando Ribeiro, který si na pomoc přizval neméně charismatickou Mariangelu Demurtes z Tristanie, nechal unášet publikum na podmanivých hloubkách svého hlasu. Zamrzelo mě vynechání skladby „Scorpions Flower“, naopak vrcholem byla klasika v podobě „Opium“ z roku 96. Právě první dvě alba „Wolfheart“ a „Irreligious“ tvořila obsah celého setlistu, takže se nedostalo ani na jednu z posledních desek. Moonspell zastupují žánr, který se na Mástru musí alespoň v podobě jedné kapely objevit, a stejně jako vloni Švédové Tiamat, či předloni Němci Oomph!, plní toto Moonspell opakoveně téměř na jedničku. Opomenu-li zvuk, ke kterému se nemohu vyjádřit, neboť pod obrazovkou u „sudu“ s Jelínkem bylo špatně slyšet všechno. Možná díky alkoholovým výparům.

Mikka: Opravdu nevím, jestli by Lordi dosáhli takového úspěchu, nebýt image a celé té show, která je s nimi spojena. Ano, hudba tady není úplně na prvním místě, ale to může být finskému monstru totálně ukradené. Lidi je mají prostě rádi a jejich hity zná téměř každý odchovaný rocker. Lordi se nejvíce zaměřili na svoji nejúspěšnější fošnu „The Arockalypse“, z které pochopitelně zazněla rádiová „Hard Rock Hallelujah“, nechyběla však ani zpěvná „Who’s Your Daddy“ či podobně chytlavá „Bringing Back the Balls to Rock“. Nezapomnělo se nicméně ani na aktuální novinku „To Beast or Not to Beast“. Jednoduchá přímočarost a prvoplánová chytlavost přináší Finům ovoce, zaplněný vizovický areál je toho jasným důkazem. Pro někoho to byl určitě vrchol celého festivalu, pro mě jen slabý odvar toho, co třeba předvedli Rage nebo Accept.

Yngwie Malmsteen je jeden z nejlepších kytaristů na světě. To zní moc hezky, že ano? Také proto jsem se na tohoto švédského virtuóza celkem těšil. Začátek koncertu byl bohužel opět poznamenán technickými potížemi. Po chvíli se však dalo vše do pořádku, a tak velká jízda mohla začít. Jenže s velkým očekáváním přišlo obrovské zklamání. Yngwie nejspíš nezná přísloví „méně je více“, naopak hraje v duchu „čím více, tím lépe“. Díky tomu je jeho hudba pro drtivou většinu lidí prostě nesrozumitelná (až mě napadá otázka, jestli o té hudbě vůbec přemýšlí). Skladby fungují spíše jako přehlídka různých technicky náročných postupů, nejsou v nich vůbec žádné emoce ani náznak nějakého poselství. Před jeho umem smekám, ale to je asi tak vše.

Je moc fajn vidět, že Masterplan si vyřešili problémy, které je pronásledovali, a konečně mohou zase koncertovat a nabídnout tak publiku svůj skvělý studiový materiál. Škoda, že bylo jen málo těch, kteří vydrželi kytarové běsnění Yngwieho Malmsteena a zůstali až do pozdních nočních hodin. Aspoň že těm odvážným se dostalo patřičné odměny. Musím říct, že Rick Altzi byl na post vokalisty skvělou volbou. Stačí se podívat na práci, kterou odvedl na novém albu „Novum Initium“, ale také v jeho dalších kapelách At Vance, Thunderstone, Sandalinas nebo Epysode. Ten večer se perfektně popral i se starými kousky a nikdo myslím nemusel smutnit po Jornovi – být v kapele pořád on, asi bychom se koncertu nedočkali nikdy. Kapela vsadila převážně na staré pecky. Z novinky zazněly pouze „Betrayal“ a „Keep Your Dream Alive“, zatímco z debutu se v setlistu objevilo celých sedm kousků, což jistě potěšilo nejednoho dlouholetého fanouška téhle bandy. Bylo skvělé po takové době slyšet věci jako „Enlighten Me“, „Spirit Never Die“, „Back from my Life“ nebo „Crimson Rider“, navíc tak parádně podané a ještě jako bonus s českým zástupcem za bicími.