Italské Heimdall jsem dlouhá léta považoval za jakéhosi černého koně tamní power metalové scény. Všechna čtyři alba, která Heimdall vydali na přelomu tisíciletí v rozmezí šesti let, měla svojí nespornou kvalitu a milovníky tradičních zpěvných a důrazných melodií musela (minimálně ve třech případech) když ne nadchnout, tak alespoň plně uspokojit. Před šesti lety, když kapela začala tvořit svoje páté album, si sbalil fidlátka tehdejší pěvec Giacomo Mercaldo a zbytek kapely pak nejenže nesehnal jeho vhodného nástupce, ale navíc se rozkmotřil i mezi sebou.
A tak albovou novinku od svého předchůdce dělí téměř devět let. Na první pohled se může zdát, že se jedná prakticky o novou kapelu, vždyť ze sestavy, která v roce 2007 za sebou na čtyři roky zamkla zkušebnu, zůstali na svých postech jen oba kytaristé. Fabio Calluori, jeden ze zakladatelů kapely, se však může pochlubit autorstvím většiny songů Heimdall, jeho parťák Carmello Claps pak má na svědomí podstatnou část toho zbytku, který nepochází z Fabiova pera, takže z pohledu navazování na staré tradice není žádný problém. Při rozbíhání nové kapitoly se v řadách kapely (již potřetí) objevil i druhý ze zakladatelů, bicmen Nicolas Calluori. S nováčky v sestavě pak Heimdall vytáhli hned dva žolíky – milovníky kytarových hrátek určitě potěší přítomnost třetí kytary v rukou Umberta Parisiho a ve skvěle zabarvených hlasivkách Gandolfa Ferra pak kluci našli poklad. Jen pro pořádek dodávám, že v letošním roce přišla poslední změna v sestavě v podobě příchodu basáka Daniele Pastoreho, který se již stihl zapsat do drážek alba „Aeneid“).
Se kterým Heimdall překonali veškerá má očekávání. Přitom nejde o desku, která by snad i přes svůj koncepční příběh, vyprávějící o pouti od pádu Tróje ke vzniku Říma, vládla kdovíjakou výpravností či objevností. Naopak, struktura skladeb je poměrně jasná a konstantní, můžete si být jistí tím, že ve většině skladeb (výjimkou jsou snad jen drobnosti - umluveně důstojné intro, lidovkou vonící „Funeral Song“ křehká balada „Ballad Of The Queen“ a piánově chorálová něžnost „Away“) dojde na dynamicky kulometnou palbu bicích, výškaření v refrénech, podepřené o nijak zvlášť načančané sbory, pro atmosféru skladeb velice důležité klávesy a nezbytná živočišná sóla. A i když je tenhle mustr využit vskutku důkladně, nezačne se ani na okamžik zajídat či vyčerpávat.
Důvodem je to, že Heimdall sází chytlavé motivy jeden za druhým s naprostou elegancí, nabízí velice svěží kompozice, umí důmyslně zacházet s emocemi a díky hlasovému proplétání se sbory maximálně vynikne Gandolfova přesvědčivost a suverenita. Posledním bodem, který mne přesvědčil o síle desky, je skutečnost, že se jednotlivé songy nepodřizují koncepci příběhu (snad jen závěrečné „The Last Act“ trochu schází přesvědčivost předchozích kousků), plně obstojí i jako samostatné kousky skládanky a přitom zároveň tvoří maximálně soudržný celek. Jako nejžhavější klenoty pak doporučuji energicky zpěvnou, uspěchanou a až na ostrou hranu vypjatou „Forced By Fate“ a napínavou, dobře vygradovanou a vokálním soubojem všech zúčastněných skvěle okořeněnou „All Of Us“.
Pokud už někoho napadne vracet se na scénu, pak by to měl udělat aspoň tak důstojně, jako to provedli Heimdall se svým „Aeneid“. Možná nepřináší nic nového či převratného, ale to již osvědčené nakopávají s tímhle albem do obrovské výšky.
|
