„Hoďte všechny depresivní stavy rovnou za hlavu,
život je dost krátkej na to nemít dobrou náladu…“
Třetí album libereckých Kohout plaší smrt, nazvané „Vykřičený muž“, které by podle kapely mělo být ještě úžasnější, než jste si v nejtajnějších snech dokázali představit, je dalším důkazem pro naprosto zásadní věc na tvorbě Kohoutů – děláte-li muziku s nadhledem, lehkostí, vtipem, šarmem a pochopitelně, nezbytnou dávkou umu, je pravděpodobnost toho, že na konci tvůrčího procesu vám pod rukama vykvete přitažlivé dílo, hodně vysoká. Takže mi dovolte obecné hodnocení „Vykřičeného muže“ shrnout do prostého konstatování, že tahle deska je po všech stránkách maximálně zábavná.
Po stránce hudební si kapela drhne ten svůj typicky veselý a nekomplikovaný punk rock, nabitý optimismem, melodičností a zpěvností, občas směřující k refrénové snadno zapamatovatelné halekatelnosti. Chytlavé háčky, jakými je třeba užití hostovké trubky v úvodní „Konec hlášení“, dýchající pohoda ze songu „Pohoda“, otření se o hácéčko v „Hej“, či foukací harmonika ve „Zprávách“ styl Kohoutů příjemně oživují. Jednoduchost (a tomto případě je v ní skutečně síla) vládne, takže čekat nějaké přehnané instrumentálně individuální exhibice (byť samozřejmě to kapele spolehlivě šlape) je bláhovost, tady se hraje na působivý celek.
Důvod toho, co z Kohoutů dělá něco víc, než jen tuctovou punk-rockovou kapelu, to je šikovnost basáka Krtka při hraní si se slovy. Kohouti většinou neřeší žádné závažnosti či společenská negativa (ale když už na ně dojde, jsou až vizionářsky aktuální a trefní, viz. „Sysifos“), upřednostňují běžné životní situace, které díky svému nadhledu občas dokáží zatlačit až na úroveň ulítlých ptákovin,
ať už je to vyprávění o tom, co vás může ovlivnit při výběru povolání, vzpomínání na zašlou slávu, velebení osoby, která dokáže nasměrovat úspěšnou kariéru, popis spisovatelské touhy, vytvořit nezapomenutelné dílo, přímý přenos z vesnické zábavy či zhmotnění pocitů lyžařského závodníka.
A snad až na nevýraznou „Prezentačku“ to Krtkovi skvěle jiskří. Coby kombinaci nejchytlavějších motivů s nejvydařenějšími textovými hříčkami pak doporučuji „Vilmu“, „Furianty“ a „Padesátku“.
Vůbec se nedivím tomu, že kapela Kohout plaší smrt vyrazila na turné se Znouzectností. Jako by tyhle dva spolky měly společné rodiče. Kohout plaší smrt na „Vykřičeném muži“ přináší porci velice chytlavé a chytré zábavy i čistý a vychytaný zvuk. Za mě spokojeně vysmáté mručení ;-).
|
