„Rozhodli jsme se, že jednoho dne budou Scorpions jednou z největších rockových kapel na světě“ , prohlásil jednou Rudolf Schenker, kytarista těchto hudebních dinosaurů. A i když to možná zní trochu velkohubě, povedlo se. Kapela, které na jedné z vln její největší slávy předskakovali Iron Maiden, Metallica, Def Leppard či Bon Jovi, která odehrála koncert před víc jak třista tisíci diváky, třikrát za sebou vyprodala Madison Square Garden, kapela, která se dokázala zviditelnit i politicky tím, že v pravý čas byla na pravém místě, kapela, která (byť se nevyhnula stylovým úskokům) jako jedna z mála dokázala ve své době nejen přežít, ale i ustát tlak ze Seattlu, kapela, kterou určitě slyšel každý, kdo někdy zapnul rádio, kapela, jejíž nejznámější hit si svého času nepopiskovali snad jen civilizací nedotčení domorodci kdesi v pralesích, kapela, která by za dva roky mohla (a vzhledem k tomu, že Scorpions aktuálně ladí na tři koncerty v Řecku, dostávají hlášky o důchodu zásadní trhliny) oslavit padesátiletku své aktivity si takové označení určitě zaslouží.
Dějiny Scorpions se začaly psát v roce 1965, kdy Rudolf Schenker dal dohromady svojí první kapelu. Nějaký ten pátek (přesněji nějaký ten rok) trvalo, než Rudolfovi rodiče povolili, aby se k němu připojil i jeho bratr Michael. Nicméně v době, kdy tento slavil svoje patnáctiny, už ve Scorpions dělal společnost nejen svému bratrovi, ale i nezaměnitelnému vokalistovi Klausovi Meinemu, který předtím nasbíral nějaké zkušenosti ve spolku Copernicus, odkud následoval právě Michaela Schenkera. V tomto složení, doplněném o bubeníka Wolfganga Dzionyho a basáka Lothara Heimberga, se Scorpions chystají k prvnímu bodnutí žihadlem do dějin světové hudby.
Pohled na debutové album Scorpions, nazvané „Lonesome Crow“, může být dvojí. Viděno očima příznivce jejich typického stylu (a vzhledem k tomu, že nás ještě chvíli dvojí náhled jen tak neopustí, předem upozorňuji, že i já jsem zastáncem tohoto pohledu), který Škorpíci vyprofilovali koncem sedmdesátých let a v první polovině osmdesátých let, aby se jej pak drželi důsledně s výjimkou zhruba jedné pětiletky celou svoji kariéru, tahle deska je úplně jiná. Stylově neuspořádaná, rozháraná, s určitým psychedelickým nábojem i vlivem, poplatná době svého vzniku, čerpající z Black Sabbath i Led Zepellin, do značné míry je i prezentací především Michaela Schenkera a jeho rodícího se talentu. Pohled druhý, vycházející z toho, že v roce 1972 nemohl vydat desku kdejaký nazdárek, naznačuje, že minimálně silný potenciál (co si budeme nalhávat, vyjma těžkých nostalgiků už dneska „Lonesome Crow“ těžko osloví davy) v téhle kapele byl.
Z téhle desky si těžko co troufnu doporučit, pro mě osobně je (však také v době jejího vzniku jsem sice už popotahoval kačera, ale ještě pořádně neutáhl) skutečně pouze statistickou položkou v diskografii kapely (a od toho se odvíjí i výsledné bodování).
Klaus Meine je spíš jen vypravěčem než pěvcem, i když sílu svého hlasu představit dokáže, Scorpions se nebojí vytvořit i víc jak třináctiminutovou kompozici, deska je nacpaná riffy i maximálně přehlednou rytmikou, má i svojí nezaměnitelnou atmosféru. Jen to prostě nejsou Scorpions v tom navyklém smyslu.
Z hlediska dalšího vývoje kapely byl podstatný fakt, že Scorpions vyrazili na turné s Ufo, ke kterým se po jednom z koncertů připojil i Michael Schenker. Toho sice ještě epizoda v řadách kapely jeho bratra čekala, podstatnější informací je fakt, že do kapely přišel milovník Jimiho Hendrixe, Uli John Roth, jehož kytara se měla v následujících pěti letech stát jedním z poznávacích znamení Scorpions.
|
