Scorpions byli skvěle rozjetí. „In Trance“ se stalo nejlépe prodávaným albem labelu RCA v Japonsku, Scorpions měli možnost dobývat v Evropu v předprogramu Kiss, podívali se i do legendárního Cavern Clubu v Londýně, kde před lety jistí Brouci začínali psát dějiny rockové hudby (a že v sedmdesátých letech byla tato možnost považována za velice významnou). A v hlavách se jim už rodilo čtvrté album.
Stejná sestava, stejný producent, stejný koncept, tedy napůl rozdělené skladby mezi Rudolfa Schenkera a Uliho Rotha (a jedna společná), které navíc dramaturg rozhodil – až na jednu výjimku na každé polovině – na každou stranu asfaltu zvlášť. Jako by tím Scorpions sami chtěli vystavit na odiv své dvě tváře a přitom naznačit svojí pospolitost. A samozřejmě kontroverzní obal, o kterém se ještě i po letech mluvilo stejně bouřlivě, jako o samotné muzice, kterému už retuš jako v případě desky minulé nepomohla a musel být nahrazen zcela jiným, obal, který by v dnešní době přinesl nejspíš bouřlivý zájem bojovníků proti pedofilii (a ještě víc než dvacet let od svého vzniku dokázal tenhle obal způsobit na internetu poprask).
Troufnu si však tvrdit, že pokud by Scorpions nepřihodili i silné písně, byla by ta nezletilá nahatinka v gymnastickém provazu, ukrývající své intimnosti jen za skelnou prasklinou (z bezpečnostních důvodů zveřejňujeme alternativní obal, proto ten důkladný popis ;-) ), už dávno upadla v zapomnění. O „Virgin Killer“ (už samotný název desky hraničí s rebelantskou provokací) však důvod mluvit byl. Vezměme to však tentokrát z druhé strany, tedy od strany B, od strany desky, patřící Ulimu Rothovi.
Je to strana, mající (opět) výrazný vztah ke Škorpióní, potažmo rockové minulosti, strana, kde se nehraje na líbivost, strana, vsázející na neotesanou hrubost a až jakousi „zpátečnickou“ progresivnost. S výjimkou závěrečné, klidné „Yellow Raven“, která až neuvěřitelně nenápadným způsobem uzavírá tuhle v úvodu brutálně natlakovanou kolekci, se Uli Roth zjevně rád courá po nervních, bodavých, někdy až chaoticky uspořádaných a pro posluchače (v porovnání s melodickou splavností Schenkerových skladeb) poměrně krkolomných stezkách. A přidá-li k tomu svůj nevyzpívaný a neohrabaný vokál, získávají tyto skladby velice specifickou atmosféru. Co se při nich však rozhodně vyplatí sledovat (to platí pochopitelně i pro skladby druhého z autorů), to je kouzlení jednotlivých nástrojů, zejména pak čilá Uliho kytara, ale i Buchholzova basa je pestrá a nepřeslechnutelná, zvýrazněná velice čitelným zvukem.
Pojďme na to (tradičně škorpiónsky) hudebně zajímavější. „Virgin Killer“ má až neskutečně silný úvod. Ostré a bodavé riffy, pronikavý Meineho hlas a melodicky úderné refrénové skluzavky (zejména ve druhém případě) v „Pictured Life“ a „Catch Your Train“ vás vystřelí z kecek, vláčně nenápadná a trvale gradující (byť v budoucnu Svcorpions ještě tohle svoje umění vypilují důkladněji) balada „In Your Park“ se silnou atmosférou, výborným kytarovým sólem a geniálně uvolňujícím cinknutím sborů dokonale rozněžní.
Byť bych (mít v ruce LP) měl první stranu ohoblovanou a druhou stranu jen tak nějak ošmrdlanou, vůbec se nedivím oceněním (deska roku v Německu a zlatá deska v Japonsku), které pro sebe „Virgin Killer“ urval.
|
