Finští DREAMTALE jsou jednou z mála jistot na tamějším power metalovém trhu. Zatímco většina kapel postupně měkne a zpomaluje (případně tvrdne a zpomaluje), tito kluci se stále urputně drží svého kolovrátkového metálku. Já jsem za to velmi rád, neboť vím, že po vydání kotoučku se mi dostane chutné a výživné melodické krmě. Nejinak je tomu i dnes, po vydání již šesté autorské desky.
Pro lidi, kteří tuto kapelu nějakou dobu sledují, na desce patrně žádné zásadní překvapení nebude. Trošku atypicky (z pohledu dnešní doby) jsou zde zastoupeny písně spíše ve speedovém tempu, prokládané těmi ve středním, chybět opět nemůže balada, tentokráte nazvaná stejně jako samotný titul alba - o ní si něco málo povíme později.
První, co zaujme, je velmi příjemná melodická hravost, která ve spojení s výraznou veselostí vykouzlí ve tváři velmi příjemný výraz a hebce pohladí na duši. Podobně hráli kupříkladu STRATOVARIUS, nebo SONATA ARCTICA v dobách jejich největší slávy, někdy okolo přelomu tisíciletí. Nikde se nic nekomplikuje, písně mají své jasně vytyčené vrcholy – refrény, které skáčou do uší úplně samy, a díky skladatelské vyspělosti Rami Keränena, autora většiny materiálu, v nich dokáží zůstat poměrně dlouho. Laicky řečeno – skladby, přestože jsou na poslech velmi jednoduché a přátelské, se jen tak neoposlouchají, což je věc, která se dnes musí umět ocenit. Ale všechno zpěvné krásno se neukrývá pouze ve zmiňovaných refrénech, písně jsou „totálně“ melodické komplexně. Každá sloka, vyhrávka, sólo, všechno je citlivě sestaveno tak, aby zde zapřisáhlí milovníci melodiky měli opravdové žně.
Ke skladbám samotným. Mezi ty nejpovedenější bych rozhodně zařadil dopředu avizovanou „Tides Of War“, rychlovky „The Signs Were True“ a „My Next Move“, zapomenout nesmím ani na nejdelší „Dreamtime“, jež se rozjíždí pomalými, nasekanými riffy, aby se v půlce zlomila ve slušnou speedovou smršť. Naopak se tentokrát bohužel nepovedla balada, která (díky Bohu, jako jediná na albu) nudí, a to už před nástupem refrénu. Její „melodické pletení“ se poměrně hodně vymyká líbivé pozitivitě zbylých skladeb, což by apriori ničemu vadit nemuselo, zde mi to ovšem vadí hodně. Chápu, že jen už díky svému textu může stěží vzbuzovat onu pozitivnost, zároveň si ale myslím, že dané téma šlo zpracovat lépe.
Zvuk se vyvedl opět o něco lépe než na předešlých deskách – je hlavně opravdu „nabušený“. Kytary mají přirozený, skvěle pasující, ostrý a moderně řezavý zvuk, klávesy výborně dokreslují atmosféru, stejně tak, společně s kytarami, dokáží melodicky zasólovat. Bicí mašinérie energicky žene celé dílo hladově dopředu a zpěv celému albu nasazuje pomyslnou korunu.
Zároveň kvituji s velkým povděkem, že hodně ubylo (oproti minulým deskám) diskotékově znějících kláves a rytmů na bicí.
Album celkově považuji za velmi vydařené, a jedno z mála letošních, které je přesně takové, jaké bych si od kapely tohoto hudebního zaměření představoval – dostatečně rychlé a adekvátně melodické. I po cca půl roce od vydání je stále stejně zábavné, jako na první, těžce nadržený poslech.
|
