Protože sólo projekt Mean Messiah považuji za jednu z nejzajímavějších tuzemských hudebních záležitostí poslední doby, neváhal jsem ani chvíli, když jsem dostal příležitost položit několik otázek Danu Frimlovi. Muzikanta, který za Mean Messiah stojí, jsem se neptal pouze na debutové album „Hel“l, ale i na příčiny dlouholetého ticha z jeho strany nebo vztahu k nám “pisálkům”. Doufám, že si užijete nejen rozhovor, ale i samotné album, které za pozornost bez pochyb stojí.
Na začátek bych tě poprosil, zda bys vlastními slovy mohl nastínit koncept Mean Messiah i desky „Hell“.
Ať děláš věci dobré či špatné, přesto jsi na cestě do Pekla - to je velmi stručně koncept alba. S tématem “osobního pekla” jsem si pohrával už docela dlouho před zahájením prací na „Hell“, takže už když jsem připravoval materiál pro album, vše jsem tomu od začátku podřizoval. Textově to není žádná selanka, to poselství je stejně zničující jako hudba samotná a vychází ze zcela reálných situací. „Hell“ je koncepční deska, nicméně nejde úplně o ucelený příběh, texty na sebe ale velmi úzce navazují. Jak už jsem někde řekl, je to jako povídkový film zastřešený jedním tématem, kde jsou jednotlivé povídky propojené společnými postavami. A celkový koncept Mean Messiah? Jít až na hranici, tu hranici překračovat, dělat hudbu nekompromisně a intenzívně.
Máš dojem, že se lidstvo nebo člověk jako takový řítí do Pekla? Pokud ano, jaké jsou příčiny a je naděje zvratu?
Patřím k lidem, kteří "cítí všechnu tu tíhu světa” a vnitřně je to neuvěřitelně ničí. Všude okolo dříme mnoho zla, které často nečekaně vyhřezne v podobě nepochopitelného násilí a brutality, a to i v situacích, ve kterých bys to vůbec nečekal, od lidí, do kterých bys to nikdy neřekl. Přesto si myslím, že je na světě pořád ještě dost dobra na to, aby se věci alespoň prozatím udržely v rovnováze. To Peklo, o kterém je album, je spíše to uvnitř, a k tomu směřujeme všichni, bez vyjímky. Jak ti dobří, tak ti špatní.
Na bookletu, který vkusně podtrhuje atmosféru nahrávky, se podílela tvá (nepletu-li se) žena. Byla vždy tvou oporou nebo si na zálibu v extrémních žánrech musela zvykat?
Měl jsem neuvěřitelné štěstí, že jsem narazil na takovou ženskou. To především díky ní si dneska můžeš „Hell“ poslechnout. Byla jednou z prvních, kteří mě začali do práce na nové hudbě přemlouvat a jen díky její podpoře jsem to byl vůbec schopen dotáhnout do konce. Pomáhala mi i při focení na obal. Nicméně na mou zálibu v extrémních žánrech si zvyká do teď (smích). Pořád slyším její větu, když jsem ji poprvé pustil hotové album a ona mi po doznění poslední skladby řekla: “To je takovej masakr, že se to skoro nedá vydržet.” V tu chvíli jsem věděl, že se dílo podařilo (smích).
Během poslechu „Hell“ se pozornější posluchač nemůže zbavit dojmu, že je inspirováno věcmi jako Strapping Young Lad či Fear Factory. Kde si kromě těchto kapel bral inspiraci?
Je to vlastně zábavné. Všichni máme nějaké inspirace, něco, z čeho vycházíme. Většina kapel po celém širém světě “kopíruje” Slayer, Metalliku, nebo třeba Black Sabbath, hraje jejich riffy tam i nazpátek, používá jejich postupy a nikomu to už nepřijde divné. Prostě to tak je. Když ale sáhneš po něčem, co je ne úplně běžným zdrojem inspirace, hned se objeví rejpalové, který ti to neváhají omlátit o hlavu (smích). Ano, především v té formě jsem se inspiroval zvukem SYL a Fear Factory, jednoduše proto, protože takhle mám tenhle druh metalu rád. Přesto, pokud chceš znát mé opravdové vlivy, pak hledej jinde: Bathory, Fear of God, Voivod, Mekong Delta, Holy Moses, Savatage - to jsou mé nejzásadnější inspirace.
Co se týče podobností, asi nejvýraznější v tomto směru je „Spiritual Resolution“. V mé recenzi jsem o tom psal, ale bylo by fér, aby ses k tomu vyjádřil i sám, pokud chceš. Spekulace nenosí nic dobrého.
Ta podobnost s „Oh My Fucking God“ je spíše ve formě, než v čemkoliv jiném, viz má předchozí odpověď. „Spiritual Resolution“ vznikala docela dlouho a sám jsem si toho původně ani nevšiml. Až kamarád, kterému jsem rozpracovaná dema pouštěl, mě na to upozornil. Asi to znáš... Máš to v hlavě, zdá se ti to jako logické rozvinutí motivu, protože to máš v podvědomí. Jak jsem zmínil, jde spíše jen o formu a jednu pasáž u refrénu, ale nepopírám, že tam jistá podobnost je. Nijak to nezakrývám a přiznal jsem to i použitím slova God v textu (smích).
Ve své recenzi jsem také naznačil, že ve tvorbě Mean Messiah slyším i podobné figury, jaké znám z produkce francouzské kapely Gojira. Jaký názor a vztah máš k této rostoucí hvězdě bratrů Duplantierových?
Člověče, tak tady je to úplně naopak. Gojiru v podstatě neznám. Slyšel jsem před docela dlouhou dobou snad dvě skladby na YouTube (vtipné na tom je, že to bylo po tom, co v recenzi na „Deconstruction“ Townsenda nějaký recenzent nařkl z vykrádání Gojiry, tak jsem se šel přesvědčit co je to vlastně za partičku), ale příliš hlubokou stopu ve mně tehdy asi nezanechaly, protože jsem neměl potřebu se do toho ponořit hlouběji. Trochu víc jsem si je oťuknul až letos, živě na Brutal Assaultu, kde se mi líbili fakt dost . Jinak jsem jimi ale zcela nedotčen. Ale pokud říkáš, že jsme si občas podobní, pak to nemůže být špatné a asi si pořídím jejich alba na CD (smích).
Song, který mě osobně nejvíce dostal, je nejspíš „The Last Ride (I´m Your Light, Pt. 1“). Nejspíš tušíš, že narážím na pasáž, která do jinak nekompromisní skladby kontrastně nezapadá, ale přitom je velmi zajímavým nápadem.
Ta skladba po hudební stránce vznikala na základě příběhu, který jsem chtěl jejím prostřednictvím sdělit. K té operetní, nebo chceš-li, muzikálové pasáži to spělo už od začátku, protože jsem přesně věděl, jak tu část, kde se dotyčného nešťastníka pokoušejí jeho démoni zlomit, aby jim dal volnost a přestal je dusit uvnitř, chci interpretovat. Tedy od blackového inferna, přes tu operetku až po škodolibé vyvrcholení, kdy uvolněné zlo jásá: “The Evil was born, follow me I rule the World”, vše mělo předem daný průběh. „The Last Ride“ jsem od začátku bral jako výzvu, a když jsem dotočil poslední vokál a poslechl si to, bylo mi jasný, že se mi ji podařilo naplnit.
Na tracklistu mě také zaujalo, že poslední tři čtyři skladby vypadají jako by byly party jednoho většího opusu. Můžeš o této části povědět víc?
Tvůj dojem je správný. Album má dokonce tři části. První tvoří „Temple of Hell“, „King Pathetic“ a „Spiritual Resolution“. Druhá část sestává z „The Death Song“ a „The Last Ride“. A třetí z „The Game“, „Saltatio Mortis“ a „The End“. Jednotlivé části představují Utrpení, Umírání a Smrt.
Co folkmetalově znějící instrumentálka „Saltatio Mortis“?
„Saltatio Mortis“ je součástí Umírání. Zpodobňuje strach z toho co přijde, ten se po chvíli přeleje ve smíření a končí to bujarým tancem se smrtí. Nepřemýšlel jsem o tom, jestli to je, nebo bude, folkmetal. Je to prostě soundtrack k výjevu umrlců tančících za zvuku flétny.
Jelikož jsi desku nahrával prakticky sám, která instrumentální či jiná část pro tebe byla nejzajímavější, nejtěžší či nejpříjemnější a proč?
Nejzajímavější jednoznačně celá „The Last Ride“, tu bych asi zároveň zařadil i do kategorie “nejpříjemnější”. Práce na sborových zpěvech byla chvílemi velmi euforická. Nejtěžší byla jednoznačně „King Pathetic“. To je všeobecně velmi těžká skladba, především díky tempu a rytmům, ve kterých musíš jednotlivé nástroje hrát (smích).
Protože máš zkušenosti i s kompletním ansáblem, v čem jsou největší rozdíly a kde vidíš výhody a nevýhody?
Výhoda je především v tom, že nemusíš nikomu druhýmu pracně vysvětlovat koncept: jakékoliv záměry, jak má co znít a vypadat, či přibližovat někdy jen velmi těžko přenositelné vize. Nevýhoda je možná v tom, že to dá všechno trochu víc práce. Ale já to snad ani jako nevýhodu nevnímám. Přesto bych na druhém albu rád pracoval více jako kapela. Ale to záleží na mnoha faktorech, takže bych nerad předbíhal.
Co tě vlastně vedlo k tomuto žánru? V tuzemské scéně se sice čas od času objeví death/thrash, ale nevybavuji si (klidně mě oprav), že by měl příchuť industrialu či progresu.
Prostě se mi to tak líbí (smích). Mám rád mnohovrstevnatý zvuk a složitější písňové formy. Jestli tu někdo hraje něco podobného opravdu netuším.
Snad to nebude příliš osobní, ale tvé předchozí projekty a ten současný dělí docela slušná časová propast. Mohl bys nám nastínit jak a proč se tak stalo?
Jednoduše proto, že jsem poslednímu projektu obětoval až příliš mnoho. A když jsem s ním skoncoval, měl jsem co dělat, abych neskončil nějak hodně špatně. Moje účast v Cosmetic Punk, vztahy uvnitř kapely i lidi, kteří se motali kolem nás, mě srazili nejen k profesnímu, ale především k naprostému existenčnímu dnu. Tehdy jsem vůbec nepředpokládal, že bych se k hudbě ještě vůbec někdy vrátil. S následky jsem se potom vypořádával velmi, velmi dlouho.
Díky délce vzniku „Hell“ by mě zajímalo, jaká je podle tebe ideální mezera mezi jednotlivými zářezy v diskografii kapel a proč? Osobně preferuji dva až tři roky, ale soudím to pouze jako fanoušek.
Dva roky jsou podle mě optimální. Rád bych se do této lhůty tentokrát vešel i já (smích) .
Za dobu, co se v tomto prostředí pohybuješ, se jistě mnohé změnilo. Co bys označil za takové stěžejní změny, k dobrému i špatnému, ve vodách domácích i zahraničních?
Změnilo se vlastně úplně všechno. Od toho, jak je hudba vnímána, až po to, jak se prodává, respektive neprodává. Vstoupila do toho nová média jako internet, fenomén YouTube, Spotify a podobně, kdy posluchač ani nemá potřebu album fyzicky vlastnit, sdílí se celá alba, která jsou jen v digitální podobě uložena někde v cloudu. Lidi dnes hudební dílo neberou jako normální “komoditu”, nevidí za tím ty tuny práce a s tím spojené náklady, ale mají pocit, že je to něco, co lze prostě zdarma někde vzít. Všechno je jinak a je na interpretech a labelech, aby se tomu přizpůsobili a vymysleli cesty, jak to ustát v udržitelných mantinelech.
V rámci co nejefektivnější propagace jsem poskytl album volně ke stažení, jde přeci jenom o debut, který musíš dostat mezi lidi. Spoléhám pak na to, že ti, kdo mají chuť kapelu podpořit a album skutečně chtějí, si ho koupí, ať už ve fyzické, nebo digitální formě.
Skoro se mi nabízí otázka, jak se stavíš k hudebním nakladatelstvím a průmyslu obecně? Příkladem budiž třeba loňské otřesy v táboře Roadrunner Records.
Navážu na předchozí odpověď. Sám bych v případě Mean Messiah uvítal podporu labelu, ale v případě „Hell“ jsem byl realista, takže jsem to vydal na vlastní triko. Nicméně pokud to děláš na vlastní pěst, máš relativně omezené možnosti propagace, spousta lidí z médií se s tebou ani nebaví, nebo to stojí docela dost peněz. A ty já nemám. Už samotná výroba alba mě vyšla na obrovské peníze, které prostě nikdy nevydělám zpátky. Tady má práce a vklad labelu opodstatnění a může kapelu a její dílo posunout hodně dopředu. V mém případě tu investici beru jako vklad do budoucnosti Mean Messiah a navíc se sami začínají ozývat zajímaví lidé, kteří mají zájem o spolupráci. Prostě jen na základě nejaké kvality, kterou třeba v Mean Messiah vidí. Všem, kteří mi pomohli, ať už zmínkou či recenzí v tisku, nebo na webu, bych rád poděkoval. Moc si toho vážím!
A jak vnímáš „pisálky“? Nejednou jsem se setkal s takovým despektem ze stran kapel. Je lepší, když píšou studovaní, fanoušci nebo pouze hudebníci jako takoví?
Tohle je ošemetná věc, nicméně sám jsem jeden čas psal recenze, takže k tomu mám co říct. Hudební kritik by měl mít všeobecný přehled a být nad věcí. Je nesmysl album strhat prostě jen proto, že danému žánru nerozumím, nebo ho přímo nemám rád. Buď se zaměřím na co nejobjektivnější hlediska a album zhodnotím dle nich, nebo od toho dávám ruce pryč. Někde to funguje, jinde moc ne. Ale já osobně s “pisálky” nikdy problém neměl. Něco se mi líbí, něco míň, ale to už s sebou nese život.
S psaním jednoznačně souvisí dotaz, jak vlastně lidé album přijímají a co je nejtěžší v roli někoho, kdo vydal na vlastní pěst nahrávku? Hádám, že to má taky co do činění s vůlí.
Reakce jsou v drtivé většině velmi vřelé, tady si nemůžu stěžovat. O těžkostech vydávání na vlastní pěst jsem hovořil již před chvílí a bez vůle a odhodlání by to snad ani nešlo. Tady se ale necítím nijak vyjímečně, protože tyhle dvě vlastnosti pohánějí asi každou kapelu v téhle zemi. A když se podíváš jaká je všeobecně situace, tak je obdivuhodné, že tu ještě vůbec nějaké kapely fungují.
Na svých profilech uvádíš, že se snažíš Mean Messiah pozdvihnout na kompletní kapelu a vytáhnout ji na pódia. V jakém stádiu se nyní nacházíš a jak se případní zájemci mohou přihlásit?
Setkávám se s lidmi a hledám ty pravé. Nemám nějaké přehnané požadavky, ale musíme si sedět. Pokud někdo má zájem, ať se určitě ozve! Mean Messiah je třeba na Facebooku, takže lze tam, nebo je možno psát přímo na adresu dan@meanmessiah.com.
Pro tuhle chvíli asi už nemám další otázky, tak snad jen se slovy díků (a jak mám ve zvyku se ptát) zda máš nějaký vzkaz pro čtenáře.
Moc děkuji všem, kdo mi nějakým způsobem vyjádřili podporu a snaží se hudbu Mean Messiah šířit dál. Strašně moc to pro mě znamená a není nic lepšího, než když čtu email od fanouška, který mi děkuje za to, že jsem album natočil.
|
