Pátá studiovka, třetí zpěvák a pouze dva členové z původní sestavy. Taková je bilance Masterplan, kteří na mě vždycky působili dojmem projektu, nikoli plnohodnotné kapely. Pozitivní je, že to s poslední změnou sestavy padlo. Kapela získala zpěváka, co na ni aspoň z vysoka nedlabe a začala opět koncertovat, což je pro všechny fanoušky jistě víc než potěšující. Všichni nově příchozí v kapele jsou zkušení a velmi schopní hudebníci. V diskografii je rozhodně na co navazovat a Roland Grapow byl vždycky v minulosti schopný přijít se zajímavým materiálem. Otázkou tedy je, co se tentokrát pokazilo?
Nic a všechno zároveň. Začněme od nového vokalisty. Rick Altzi je brilantní všude, kam přijde. To je prostě fakt. Jeho nakřáplý rockový hlas je radost poslouchat a nejinak tomu je i na téhle desce. Jenže se nemůžu zbavit pocitu, že je zbytečně držen zpátky. Tenhle člověk má totiž schopnosti na mnohem větší hlasové veletoče, a to i v rámci „obyčejného“ power metalu. Kdo slyšel třeba „Dirt Metal“ od Thunderstone, bude vědět, o čem mluvím. Na novou desku Masterplan vyrašilo kolem mnoho názorů a jedním z nich je, že za propad kvality může Altzi. To je s prominutím blbost, jeho hlas je naopak to, co tuhle neslanou nemastnou záležitost drží nad vodou.
Druhým takovým nesmyslným názorem je, že je to moc progresivní. V tomhle případě nevím, co mají lidé místo uší, ale ať už je to cokoli, tak to asi moc nefunguje. Zaprvé, neprogresivnější deskou v historii kapely je debut. Zadruhé, to, že do power metalových skladeb přidáte trochu víc kláves a zařadíte jednu dlouhou skladbu se nerovná prog metal. Za mě je to naopak přehnaně daleko od žánru, kterého by se Masterplan měli držet, o čemž svědčí neustávající popularita první desky.
Takže znovu: Co je špatně? Jednotlivosti by byly v pořádku. Mimo Altziho jsou velmi přínosnými posilami i Jari Kainulainen, odpadlík ze Stratovarius a Evergrey a samozřejmě Martin Škaroupka, jehož variabilnější bicí mi sedí mnohem víc, než Terranovo poněkud bezhlavé silové bušení. Jenže skvělá sestava bohužel vždy neznamená výbornou muziku. To, co na prvních pár poslechů vypadalo jako velmi příjemné a povedené album, začalo časem odhalovat čím dál víc nedostatků. Nějak mi přijde, že to do sebe prostě nezapadlo. Chybí potřebná chemie, která by změnila průměrné skladby na dobré a ty dobré
na něco, co vás donutí zadržet dech v úžasu, tak jako to fungovalo minimálně na prvních dvou deskách kapely. Problém „Novum Initium“ je, že po nějaké době nesmírně nudí. Má sice solidní otvírák „The Game“ a skvělou „Black Night of Magic“ (takhle bych si to představovala celou dobu), ale to je prostě málo, když zbytek je šedý průmer, u kterého máte pocit, že to buď není úplně dotažené, nebo měla prostě múza zrovna moc práce s líbáním někoho jiného.
Je fakt, že poslední deska není jen jednu ligu, ale minimálně tři pod „Masterplan“ a „Aeronautics“. Stejně tak je ale fakt, že všichni zůčastnění muzikanti mají na mnohem mnohem víc. A Rick Altzi byl skvělá volba. S Jornem to naprosto nemělo smysl a krok od projektu ke skutečné kapele je jednoznačně správný. Berme to tedy tak, že kapela ve spěchu poněkud zaškobrtla a doufejme, že příště bude mnohem líp, protože já v Rolandovi schopnosti věřit nepřestávám. Ovšem jestli i příští album bude vypadat takhle, začnu mít skutečné obavy...
|
