Začneme-li s představováním kapely LaValle muzikantem, po kterém nese jméno, asi nebude hned jasné, kam jejich debutovou desku „Dear Sanity“ zařadit. Když se dostaneme k parťákům amerického kytaristy Eddieho LaValleho, věřím, že spousta příznivců hard-rocku zastříhá ušima. Začalo to před dvěma lety, když se Eddie dal do kupy s hard-rockovým (aktuálně) téměř všudybylem Paulem Loguem. Toho zjevně dočasná pauza jeho domovských Eden´s Curse nakopla do tvůrčího přetlaku a tak kromě vydařených songů pro Code Of Silence společně stvořili i materiál pro LaValle. Jenže co s ním, když jim ještě chyběl někdo do party? A tak Paul doporučil Eddiemu Carstena „Lizarda“ Schulze, pěvce německých Evidence One, o kterém (a to byla vážně škoda) nebyla po kolapsu se čtvrtým albem jedničkářů zrovna dvakrát slyšet. Lizard zalarmoval bicmena Ramy Aliho (odkud jinud, než od Evidence One) a v tomto složení se mohlo jít do studia.
Předpokládám, že výše uvedená soupiska naznačuje mnohé. A „Dear Sanity“ (s trochu zavádějícím názvem i obalem, z téhle desky sála žhavá pohoda a vyrovnanost), splňuje přesně to, co se od téhle sestavy dá očekávat. Díky Lizardově skvěle hard-rockově zabarvenému vokálu není žádný problém najít řadu styčných bodů s Evidence One, LaValleho melodický rukopis si s tím Logueho hodně rozumí (pokud měl Logue někdy chuť psát syrovější, přímočařejší a méně nadýchanější kousky, než u výše zmiňovaných spolků, jsou patrně právě na „Dear Sanity“), kluci zjevně mají rádi osmdesátá léta, šťavnatá rytmika spolehlivě šlape v nijak uspěchaném tempu, záliba ve vzdušných harmonických sborech (asi ten nejchytlavější háček kapely) i Eddieho kytarové hračičkářství dostávají dostatek prostoru. LaVallovský hard-rock, vycházející ze staré školy, je tak velice příjemnou a pohodovou (to nebrání tomu, aby se Lizard sem tam pustil na emotivní hrany) záležitostí, funkční nejen ve šlapavých riffovkách, ale i v houpavých melodiích, koketujících s rockem pro dospělé (byť zahraným na ostré kytary).
„Dear Sanity“ je vzácně vyrovnaná kolekce. Dojde v ní na skandovatelné stadiónovky (největší pecka desky „Cry Of the Wolf“) s výrazným refrénem, hru s kousavou atmosférou (snad nejodlišnější věc alba „Smoke And Mirrors“), nezbytnou rádiově sladkou baladu („Break Your Heart“) i na dokonalé uctívání historické klasiky (většina skladeb, dovolím si vypíchnout zejména chytlavý úvod u „Fading Like The Sun).
Důkladně probuzený duch osmdesátek v současném kabátě. Svěží, barevná, pozitivně optimistická a přitažlivá muzika, výborný zpěv, chytlavé melodie…, jako by Paul Logue (pochopitelně, že jeho kumpáni na tom mají také obrovský podíl) chtěl se svými letošními novinkami obsadit všechny tři stupně vítězů na poli melodického hard-rocku.
|
