Co si počít s tím, když housenka je na první pohled zajímavější než motýl? Finští Turisas se od „Battle Hymns“ ustavičně vyvíjejí. A právě jejich aktuální desku, lakonicky nazvanou „Turisas2013“ bych považoval za jejich (kdo ví, jestli definitivní) vylíhnutí. Které trpí právě tím, že barvy tohohle jedince z řádu lepidopterů nejsou kdovíjak výrazné, byť na jejich pestrosti se rozhodně nešetřilo. A tak nám Turisas nabízejí na dřeň oholenou, syrovou podstatu, která navíc má takové množství chuťových odnoží, až si po kompletní devítce skladeb říkáte, že najít na téhle desce jednotící prvek není zrovna snadná záležitost.
I když oproti poslední desce došlo ke změně na polovině postů v kapele, rozhodně bych změny v sestavě nepovažoval pro přeměnu za podstatné. Hlavním autorem skladeb je stále Warlord Nygard, kterému vypomohli jeho věrní, kytarista Jussi Wickström a houslista Olli Vänskä. Ten radikální zvrat je v soundu - Turisas jsou již na hony vzdáleni folkmetalu, z jejich rejstříku definitivně vypadl akordeon, přitom ustoupili i od bombastičnosti desky minulé…, jistě v melodiích jsou to stále ti samí Turisas, jen pro jejich fanoušky (a jedno, jestli se bavíme o těch nabraných již v počátku, nebo přistoupivších až cestou) může být současná syrově přímočará tvář docela ořech. Ze zdivočelých válečníků, povýšených na epické vypravěče, obklopené pompou, se aktuálně stali skromní a účelní stratégové s vnitřní silou i s nepopiratelným čichem pro chytlavé melodie (i se smyslem pro humor a zábavu).
A v čem je ta jejich pestrost? Postavte vedle sebe rasputinovsky vířivou skotačivost v alkoholické vyřvávačce bez zábran („No Good Story Ever Starts With Drinking Tea“), orientem vonící motiv se skotačivě pitvořivým nápadem a hrubě neotesaným zpěvem, zkřížený s poetickým saxofonem, až nepochopitelnými náladotvornými zvraty, gradující až do jakési soundtrackovosti k lehce ulítlému filmu („Run Bhang – Eater, Run! – pro mě vrchol aktuální kompoziční formy kapely), zdivočele ostrou halekačku („Into The Free“), přemýšlivé napětí se staromilskými klávesami a vzdušnými sbory )„Piece By Piece“), … každý pes, jiná ves. A přitom pod povrchem (tady je ten sjednocující bod) jsou to Turisas.
Pochopím ty, kteří jsou z téhle desky rozčarováni. A i když mě „Stand Up And Fight“ na první poslech chytlo daleko, daleko víc, tleskám Turisas za jejich odvahu vykašlat se na to, co funguje a za přidržení se vlastní podstaty zkusit zase něco nového. „Turisas2013“ chce víc času, než předchozí (na první poslech extrémně voňavé ) desky. Ale jak kluci tvrdí v „Ten More Miles“, na Turisas se lze spolehnout.
|
