Večer tří barev a chutí. Asi tak nějak by se dalo nazvat vystoupení norských kdysi speedařů, aktuálně melodysiláků lehoulince líznutých progresem Guardians Of Time v pražském Exit-us, kterým sekundovali běruničtí gotici Dark Spell a stylově košatí progresivci Edain z Brna. Krapet s nostalgií (i když ten hlavní důvod nebyl zrovna potěšující) jsem si zavzpomínal na hradeckou Strojovnu, kde svého času taky platilo to, že když se člověk prošel po sále tam a zpátky, tam se znal kompletně s celým publikem. I přes naprosto tristní návštěvu šlo o vydařený večírek. Byť – i to lze považovat za normální – finální dojmy důkladně zamíchaly s původním očekáváním.
Tahle proměna se nejradikálněji projevila u obou domácích zástupců. Z toho mála ukázek, které Dark Spell nabízejí na svém BZ profilu, jsem očekával sice poměrně konzervativní gotiku, zato s velice příjemným zpěvem, dominantními klávesami a díky dvěma kytarám i razantnějším výrazem. A byť (a zejména u zpěvandule Evy Podvalové to platilo beze zbytku) to v podstatě Dark Spell splnili, po slibném začátku (obzvlášť živočišné „Dobytí ráje“ na mě hodně zafungovalo) mě jejich produkce postupně přestávala kdovíjak bavit.
Těžko říct, jestli ten závěrečný pocit decentních čajů o páté zavinila naprostá statičnost kapely – jí vím, že v Exit-usovském obýváku, na pódiu, jehož podstatnou část zaberou klávesy se kdovíjak strhující vizuální show těžko spáchá – poměrně vlažná (ale co chcete od deseti lidí?) odezva diváctva, strhující výkon následujících formací, soustředění se na vlastní výkon, či něco úplně jiného (schválně nepíšu materiál, který má kapela k dispozici, protože jistou chytlavost mu rozhodně upřít nelze). V každém případě rezultát je asi takový, přišli, odehráli, odešli, neurazili, nenadchli. Ale nemám obavu, že by křest desky, který mají Dark Spell naplánovaný na tento týden měl být nějakou nudnou záležitostí, zdravý základ tady rozhodně je.
Playlist: Na křídlech snění, Dobytí ráje, Už nejsem tvá, Poslední ruleta, Ve spárech démonů, Jsem váš Bůh, Pády, Sahara
Před klukama z Edain smekám. A to hned ze dvou důvodů. Tím prvním je fakt, že jak mi v obýváku jejich tvorba zrovna dvakrát (snad dokonce třikrát) nesedí pro svoji (dle mých sluchovodů) určitou chaotičnost, neuspořádanost a hrubý vokál, na pódiu bych na ně vydržel koukat hodně dlouho.
Živá, energická, chvílemi až divoká (hlavní roli na sebe vzal basák Zdeněk Záhora) show, přitom velice precizní (radost sledovat hračičky kytaristy) i zábavná (vtipné, nenásilné a nenucené komentáře a přirozené frontmanství Martina Brňovjáka dodávaly skvělý šmak), ve které jsem se sice díky neznalosti jejich tvorby pořádně neorientoval, některé stylové zlomy byly pro neználka hodně překvapivé, ale strhující výkon tento (relativní, věřím tomu že příznvci kapely právě v tom mohou vidět obrovský klad) nedostatek bohatě kompenzoval. Edain měli oproti svým předchůdcům, že z hloučku příznivců bylo patrné, že někteří návštěvníci dorazili přímo na jejich set, takže podpora byla o poznání vřelejší a tak, když ve finále zaznělo ještě jednu, s potěšením jsem kvitoval, že kluci tuhle výzvu vyslyšeli. To druhé smeknutí mají kluci za to, jakou atmosféru vytvořili pro své norské následovníky. Dokonce si troufnu tvrdit, že jejich entuziasmus pod pódiem byl tím jazýčkem na vahách, který Guardians Of Time definitivně nakopl ke skvělému výkonu.
Playlist: ?
Na překvapení nebyl chudý ani set Guardians Of Time. Sedmiletá albová pauza i částečný rozklad kapely otočily stylové kormidlo Strážců času od speedu do lehce komplikovanějších vod a tak jsem tak nějak očekával, že kluci se zaměří především na své poslední (a velice silné) album „A Beautiful Atrocity“.
Ale Guardians vzali svou albovou procházku hezky systematicky a spravedlivě (z každé desky tři skladby), a navíc ji prokládali vypůjčenými kousky od slavnějších kolegů (Helloween, Iron Maiden, AC/DC, Judas Priest). A vzhledem k tomu, že u první výpůjčky, heloweenovské „I Want Out“, to definitivně mezi pódiem a podpódiím zajiskřilo, rozhodně to nebyl špatný nápad. Stejně jako u Edain, tím, kdo na sebe svojí nespoutaností strhával největší pozornost, byl mistr čtyř strun Jonkis, vytrvale poletující po pódiu a občas i pod ním, vytrvale hecující, grimasující i pomáhající spolehlivě výškařícímu Berntu Fjellestedovi najít souzvuk souzvuk mezi norským „Skol!“ a našim „Na zdraví!“ I Guardians Of Time se dočkali žádosti o přídavek. To když si ve finále, při první písni, kterou kdy napsali, společně zahalekali s diváctvem a pak si pro jistotu nechali přeložit, co vlastně znamená to „ještě jednu“. I když bych spíš dal předost vyvrcholení večera něčím z vlastní tvorby, Guardians Of Time vsadili na Irony a Judas a zabralo to…
Kdybychom to vzali tou nejkratší možnou cestou, tak to Guardians Of Time mají do Prahy přibližně tisíc třista kilometrů. Což zhruba vychází tak, že každá stovka kilometrů jim na koncert přivábila jednoho diváka… Bylo super, že kluci se nenechali touhle matematikou znechutit a že ze své pražské zastávky udělali hodně vydařenou záležitost. Snad jim na Moravě připraví fanoušci ve větším počtu už důstojnější přijetí!
Playlist: High Octane, More Than Man, Heart Of Darkness, Edge Of Tomorrow, The Rise Of TriOpticon, I Want Out, Run To The Hills, Perverse Perfection, Point Of No Return, Whole Lotta Rosie, I Sinner, Guardians Of Time, The Number Of The Beast, Painkiller
|
