Masterplan provedli reorganizaci v sestavě, vydali nové album se zkušeným Rickem Altzim za mikrofonem a vyjeli na turné, aby dokázali, že po všech problémech jsou teď skutečnou kapelou, která hodlá koncertovat. Na Masters of Rock letos předvedli, že se správně sestaveným setlistem dokážou publiku nabídnout výbornou show, a tak se dalo jenom odhadovat, kolik lidí se na ně přijde podívat do klubu. V jejich prospěch hrálo, že si k sobě nabrali slušné kombo předkapel (se speciální přitažlivostí pro české fanoušky), v neprospěch naopak to, že právě probíhá vrcholná koncertní sezóna a děje se toho tolik, že i nejnadšenější fanoušek si musí akce pečlivě vybírat.

Nakonec to s tou návštěvností dopadlo neslavně, protože mám pocit, že i můj odhad sto padesáti návštěvníků by mohl být trochu přehnaný. Taková kapela si rozhodně zaslouží víc. Neslavně mimochodem dopadla i přeměna bývalého Matrixu na Storm Club, který se stal převážně trancovým klubem, a podle toho samozřejmě vypadá i interiér. Přibylo několik nelogických věcí. Třeba černá plachta uprostřed sálu hned za zvukařem, nebo celkové řešení pódia. Předtím si všichni stěžovali na dva pitomě postavené sloupy, tak teď se to vyřešilo tak, že se prostě pódium zmenšilo jenom na prostor mezi nimi a kolem se daly repráky. Opravdu chytré. Jako bonus pak ještě během první půlky akce nefungovaly dámské záchody, takže jsme si vyzkoušely exkurzi na ty pánské.

Ale teď už k hudbě. Jako první se na minipódiu objevila rakouská kapela Siren´s Cry, která sice u nás jako uskupení byla poprvé, ale jejich zpěvačka Katie Joanne už česká pódia moc dobře zná díky hostování u Sebastien. Mám pocit, že si s nimi měla zazpívat během jejich setu i tentokrát, ale prostě se na to pódium nevešla. Musel jí tedy stačit set s vlastním uskupením, který ovšem celá kapela odehrála s velkou chutí. I když jen pro hrsku fanoušků. Siren´s Cry jsou na metalové scéně docela zajímavým jevem. Ačkoli se nejvíc blíží klasickému female fronted gothic metalu, Katie ovládá mimo výšek i dost příjemné hlubší tóny a hudba samotná je spíš progressivní. Jako celek je to tak vlastně docela originální a když přidáte nasazení kapely (především živelný projev Katie) a sympatické komunikování s publikem, máte víc než jen slušný rozjezd večera. Škoda jen, že většina publika pravděpodobně neznala skladby z debutu „Scattered Horizons“. Ale pár fanoušků si myslím získali a za mě to bylo rozhodně zaslouženě.

Násedující Sebastien nebylo potřeba domácímu publiku nijak představovat a i kotel pod pódiem se na ně sešel trochu větší. Kapelu sleduji celkem pravidelně už pár let a musí se jim nechat, že jim koncertování (a především už druhé evropské turné) nesmírně svědčí! Jejich pódiový projev je čím dál vyzrálejší a nejen, že mezi ostatními spolky nepůsobili nepatřičně, ale naopak předvedli po Masterplan druhý nejlepší výkon večera. Sebastien nechali fanoušky nahlédnout i do chystaného alba a zakončili svým jednoznačně nejvýraznějším hitem „Dorian“. Zvuk nebyl úplně nejhorší, co ovšem bylo naprosto katastrofální byly světla. Kapela na malém pódiu musela stát úplně vepředu, zatímco reflektory (pokud je osvětlovač výjimečně aspoň zapnul) jim mířily za záda. I když je zvuk samozřejmě důležitější, i to, že muzikanti stojí ve tmě, dokáže zkazit zážitek. Každopádně Sebastien to během svého krátkého setu pořádně rozparádili na naprosto profesionální úrovni a odezva od publika byla zasloužená.

I když Mystic Prophecy nepatří mezi spolky, kterým se za kariéru podařilo vydat aspoň jedno opravdu výrazné album, na koncertování jim výběr z jejich diskografie bohatě stačí. Především koncertovky jako „Savage Souls“ nebo „Ravenlord“ budou fungovat pokaždé. Ještě si živě pamatuji jejich vystoupení z německého turné s Powerwolf a tak jsem, ačkoli nejsem nějak extra velký fanda jejich tvorby, čekala od koncertu o malinko víc. Problém může být opět v malém pódiu, protože MP rozhodně nejsou statické uskupení, a tady byli ve svém pohybu výrazně limitováni. Proto to ve výsledku působilo sice jako dobře odvedené řemeslo, ale bez jakékoli přidané hodnoty. Také bych se v setlistu obešla bez některých vybraných skladeb. Nepříliš vhodným výběrem byla skladba „We Kill! You Die!“ nebo i závěrečný cover „Paranoid“. Myslím, že pánové mají ze skladeb z osmi řadových alb z čeho vybírat a mohli místo toho využít volné místo pro jednu další vlastní skladbu. Roberto Liapakis ale předvedl tradičně solidní vokální výkon, takže ani třetí kapela toho večera mě ničím výrazným neodradila.

Je moc dobře, že Masterplan mají ve svém koncertním repertoáru tolik starých skladeb. To je totiž přesně to, co fanoušci chtějí slyšet. A v tomhle případě je to ještě víc opodstatněné tím, že kapela v minulosti koncertovala jen minimálně, takže se o nich rozhodně nedá říct, že by byly ohrané. Celý koncert začal ve velkém stylu s peckami „Enlighten Me“ a „Spirit Never Dies“. Rick Altzi je samozřemě trochu jiným typem vokalisty, než Jorn, takže je pochopitelné, že si skladby upravil podle sebe, ale ani v jeho podání neztrácí nic na své síle a je jednoduše skutečným zážitkem slyšet je naživo. Z nového alba „Novum Initium“ (které mi popravdě s každým poslechem sedí míň a míň) naštěstí kapela vybrala pro živý set jenom tři skladby. „Black Night of Magic“ je z desky rozhodně tou nejchytlavější věcí a bylo poznat, že bez problémů funguje i naživo. Zbylé dvě, tedy „Betrayal“ a „Keep Your Dream Alive“ ve mně už takové nadšení nevyvolávaly. Také nedokážu pochopit zvolení „Crawling From Hell“ jako závěrečné skladby setu. Je to snad jediná skladba z debutu, která se mi opravdu nelíbí a prostě není koncertová ani náhodou. Mimo zmíněných ovšem fungovalo naprosto všechno, jak staré pecky, tak skladby z „Time to be King“ a „MK II“. Miniaturní sál se konečně zaplnil aspoň na slušnou míru a publikum očividně proti nové sestavě ani prezentaci skladeb vůbec nic nemělo. Rick je hodně slušný zpěvák a navíc velký sympaťák, který narozdíl od Jorna předvádí i jinou komunikaci s publikem, než jen pózování fotografům. Hodně pozornosti samozřejmě přitahoval Roland, který rozdával úsměvy a vypadal spokojeně, že je konečně zase zpátky „na cestách“. Celkově z kapely vyzařovala neskutečná pohoda a chuť hrát, což ve výsledku zastínilo i drobné výtky. Koncert na Masters of Rock mě zaujal o malinko víc, ale tady samozřejmě hrálo proti mnoho faktorů, od malého pódia až po nepočetné publikum. Celkově ovšem šlo o nadmíru vydařený večer se silnou sestavou čtyř kapel. Fanoušci nestrádali ani po koncertě, protože mezi lidmi lačnými po podpisech a fotkách nechyběl později snad ani jeden člen ze všech kapel, což jenom podtrhlo onu přátelskou atmosféru, která vládla celý večer. Takže kdo se v nabyté konkurenci akcí rozhodl zrovna pro tuhle, rozhodně ve výsledku nemohl litovat.
Setlist: Enlighten Me, Spirit Never Dies, Lost and Gone, Betrayal, Black Night of Magic, Crimson Rider, Far From the End of the World, Back for My Life, Time to be King, Keep Your Dream Alive, Crystal Night, Soulburn, Heroes, Kind Hearted Light, Crawling From Hell